Mosty Želivka

V pondělí mi začíná recovery week a tak v sobotu vymýšlím, jestli v neděli dát dvoukilo nebo ne. Chtěl bych aspoň chvíli jet podle sebe a nechci zbytku zbytečně kazit výlet. A tak dostávám geniální nápad, že vyrazím ráno trochu později a zbytek někde za Sázavou dojedu.

Ráno vstávání úplně nehrotím, plánuju vyrazit v 8:15. Ale v 8:10 zjišťuju, že vlastně ještě nemám pití a ani jídlo a tak nakonec nasedám na kolo až po půl deváté. Po pár stech metrech zjišťuju, že asi byla chyba nevzít si návleky na boty a volba rukavic taky nebyla úplně ideální, ale už není čas se vracet. Nohy taky nebyly úplně fresh. V Královicích navíc začíná mrholit.

Začínám stíhací jízdu. Když se to zvedne tak okolo FTP, zbytek vytrvalost. Ve Struhařově poprvé kontroluju, kde je zbytek. Kupodivu Garmin ukazuje jen 10km. Držím se strategie, na Ondřejově už je to půlka. Za Sázavou najíždím do kopcovitější části, tak snad to bude rychle ubývat.

V Talmberku kontrola, jsem sice blíž, ale už to neletí tolik dolů jako v první části. Geniální plán přestává vypadat geniálně. Po dvou a půl hodinách sólo jízdy se blížím dost sporadicky, jsem v sérii brdků - kilometr a půl nahoru, a kus dolů. Garmin ukazuje mezi 750m a 1.5km podle toho v jaké fázi brdků kdo jsme.

Geniální plán začíná vypadat jako kravina, zaháním démony v hlavě, že to bolí a že to možná mám otočit, Pogi ze mě asi holt už nikdy nebude a tak nakonec píšu Lukovi, ať už jdou konečně chc*t. Na dalším brdku konečně před sebou vidím blikačky a orange dresy. I tak těch pár set metrů dost bolí, pořád nevím, jestli čekají nebo je to jen náhodná zastávka.

Na parkovišťátku když vidím Gurta tak oněmím - borec cca 2m na horským kole. Kloubouk dolů co vydržel. Z toho kluka ještě něco bude.

V pomalejším tempu skupiny proti větru na sebe oblékám všechno co mám - hodí se i pláštěnka. Foto u geometrického středu republiky, kostel na břehu Želivky, benzinka, kde nemají skoro nic jiného než kafe. Ale díky tomu, že se stáčíme po větru mi aspoň přestávají mrznout ruce a prsty i nohou. Dvojitý most je taky zajímavý. Když Luke hlásí "buď tam hoďte malou nebo za to vemte" za to překvapivě beru.

Dneska mě i bavil sjezd ze Zdebuzevsi a Vodsliv. A hlavně - navzdory úvodnímu mrholení nikde nakonec nepršelo. Prostě to celé byl geniální .

Všem díky a zase někdy příště, snad už v teplejším počasí.

Btw. Pogi je fakt magor...

Budík. Hm, do práce mi nezvoní, tak co? Rychlovlakem do Říma? Ne. Florencie? Taky ne. Aha, nikam a přece zvoní. Co je cíl nevím, v Číhošti jsem byl, dvojitej most viděl minimálně dvakrát, zatopený mosty taky, kostel u jezera... Nevím, nikam se mi nechce a přesto mě cosi táhne ven. Do dálek, Dálkovic a hlavně s partou magorů. Jo to je vono...
Nesmělé poznámky o počasí jsou na WhatsAppu ignorovány a tak z vesela mířím vstříc zelené bestii na radaru. Potkat bandu v Pitkovicích a v Uhříněvsi pozdravit Profesora, kterej by nám řekl jací jsem magoři s touhle předpovědí. U přejezdu nás pak míjí brejlovec s retro vagony. Výskyt dieslové lokomotivy na elektrickém koridoru v době ropné krize je snad ještě překvapivější, než Robert na špici, když sem před chvílí nastupoval do našeho orange expresu.
Trasa vygenerovaná AI a plánem uzavírek ŘSD zvláštně kličkuje už před Říčany, aby pak slavnostně uhnula těsně před kostkama pod hradem. 2. dubnovou neděli je tohle prostě barbarství. Zabočit samozřejmě nezvládám, protože už jsme s Nemim v nástupu.
Pak se jede v kecací atmosféře na Ondřejov a ve sjezdu se někde zapomene HonzaB s Kolíkáčem. K mému překvapení jsou pak najednou 4, neb kde se vzal, tu se vzal, Bobek s Čespou. A za Sázavou míjíme dřevorubce, co pravé srazil 10 stoletých jedlí a ještě rozpálenej, v tričku, vyrazil pro svačinu do města. Chyba úsudku a po chvíli sem se tak seznámil s Gurtem a za další chvíli ukazuje, že jen pro svačinu nevyrazil. Na nováčka by to byla dost solidní jízda i tak, a to pomíjím, že měl bajka a kočkoval se s námi v 50ce dost úspěšně.
Díky neustálým zastávkám je dost času sledovat radar, nechápu, že jsme ještě suchý a vlastně krom pár kapek to bylo suchý celý den. Neskutečný. Směr Mitrov přibyly další kusy nového asfaltu a pak už opouštíme krajinu všedních Koloděj a míříme na Čestin, Krasonoňovice a Zbraslavice. Turista vyjídá rozinky a tak přišel o fotku s včelařskou tematikou, ale zbytek krajinomalby si užije vrchovatě, stejně jako všichni okolo. Za Zbraslavicema nás ještě dojíždí Vláďa a jsme komplet.
V 11 jsme minuli Zbraslavice a kousek jižněji akorát dorazil do Zruče ten železnej šrot z Uhříněvsi. Sežral zhruba 900 litru nafty a končí. Já mám v sobě 3 gely a valím dál. Kolíkáč otcovsky posílá Gurta domů s tím, že dál nebude ani co jíst, ani co pít - což teda byla svatá pravda. My směr Číhošť a kostel u jezera. Vana, kde myl Kapr kolo tu není, naštěstí ani led, tak pokračujeme dál kolmo. Vláďa jede robotické Z2 a s trochou snahy se mu dá v Z3 viset v háku. Tím je určen horní interval pro výjezd kopce, dolní pak určuje svým tempem Jiťa. Těžko říct, jestli to je tím, že v tom nejhezčím dresu na světě vypadáme všichni o 20 let mladší, nebo že prostě nikdo nechce být pomalejší. Díky tomu jsme vlastně překvapivě kompaktní, moc se nečeká a cesta pěkně odsýpá.
Pumpu a jídlo (i když málo) jsme objevili až po dvojitém mostě, kdesi na 130. km. V Dálkovicích jsem se odhodlal konečně sundat bundu, užil si sjezd Zdebuzevsí a kdesi před Divišovem, po 6ti hodinách jízdy, mě začali opouštět síly. Naštěstí ne dobrá nálada a tak to byla pořád legrace.
V Divišově padlo i Magnum v naději, že opraví můj ne moc spokojený žaludek, ale asi se to moc nepovedlo. Třemošnici jsem ještě z vesela vyhopkal, užil si sjezd přes Vodslivy a zvolna začal stoupat na Ondřejov. Když mě předjel virtual partner 250W aka Vláďa, opustil mě Jenda, pak nohy. Pak mě minula Jiťa, Kolíkáč a nakonec i ta dobrá nálada.
Nahoře jsem do sebe nacpal gel, což ze mě zas udělalo aspoň stálého člena skupiny a zbytek vyjížďky tak mohl proběhnout v zásadě důstojně.
Teda...
Až na tři slova absolutní upřímnosti co se nesla údolím za Mnichovicema žádající osobu na špici - která se tu vyskytovala vlastně jen náhodou, s klubem nemá a nechce mít nic společného a tráví nedělní odpoledne hlídáním hranic hlavního města, jestli náhodou nepojede kolem neznáma skupina cyklistů, co sice jede v pohodě celý den, ale zrovna teď nutně potřebuje hrdinu tahače na poslední magnet výletu - aby se odebrala odkud přijela. Atmosféra se vyčistila a výletníci si zase mohli povídat místo olizování soli z představců.
A až na zmatky před kruhákem, kde se mi po posledním brdku podařilo dostat nohy do stavu, že nekrečovali, jen když se točily. Vycvaknout taky nešlo, ale nějak jsem se tam trefil. Cestou domu se to pak naštěstí opravilo. Díky borci a borkyně, boží den!