Lesná

Týden od Posázaví hezky utekl a zjišťuji, že kolo je ještě omatlené cukrem a já na něj nesedl. V sobotu mu dám aspoň servis a poprvé v životě bleeduji aneb doplňuji kapalinu v brzdách. Jakž takž se povedlo, i když přední kolo trochu cinká, ale to si prý sedne . Jezero Most, přestěhovaný kostel ve 200 metrech nad mořem a Horský hotel Lesná v 900metrech jsou dostatečné lákadlo na nedělní výlet s Káťou. Ona si přidá tlačítkem, já se napiju z bidonu a hezky se svezu v oranjes partičce a nahoře se sejdeme.
Už při rozjezdu, ale zjišťuji, že přední kolo nevydává jen cinkavé zvuky, ale přímo přibržďuje. Pod Louku se trochu ukázat u čela, za prvním rozřazovákem v Lomu do Loučné ještě hákovat oranžovou letku, ale pak zjistit, že to dnes asi nebude úplně skvělý den. Začátek Louky hned odlep a nejsem schopen zrychlit. Hřebíčkem do rakve je hvízdavý zvuk z předního kola. Před týdnem jsem odjel Tomášovi Papežovi na Posázaví, dnes on mě. Jíťa neskutečně zmizla, ještě vidím v dáli bílého Luka, ale to je tak vše. Motám se, nezačíná to trojkou, je to děs. Dojel mě Laco Šindelář, s ním musím, ale kolem kostela mi taky začíná mizet. Horizont se vzpamatuji a doskakuji si k němu, ale možná na mě čekal, nevím. Hezky točíme, před námi se občas mihne dvojička, tu bychom měli dát. Ale hrubý asfalt tomu moc nepomáhá, ale ani na pěkném se moc k nim nepřibližujeme.
Před Klíny čeká Luke a snaží se mě probudit, díky kámo! Dvojičku dojel, a Laca jsme tam nechali, tak aspoň něco. V Mníšku ve sjezdu chytám díru a pod Novou Ves ji již nezalepím, jsem v letargickém stavu a jediné co mě zajímá je jezero u auta. Ale k němu ještě vede trnitá cesta. V cílovém brdku další parádní zářezy do mé psychiky, když mě jako motorka přežehlí náš Sergei, tomu to moc přeji, takhle se vrátit po zranění. Ale že mě zválcuje i Tomáš Pacovský to už nesu těžce! No nic, nezbývá než všem pogratulovat a popřát, ať užívají endorfiny. Já musím spravit brzdu, jak tu na kole, tak i tu v těle a zase začít trochu jezdit…

Lesná.

Závod, který jsem od roku 2021, kdy jsem trochu začínala závodit, nevynechala. A taky nikdy nevyhrála. Možná proto sem každoročně jezdím, kdy už to konečně vyjde. Jenže ženy jsou tu jedna kategorie a jako na potvoru sem každoročně přijede některá lepší (třeba jako Eliška Kvasničková, Daniela Hezinová, Jana Milec Jiřincová...). Koukám do startovky a jméno Adéla Koclířová mě nenechává na pochybách, že ani letos to nevyjde.

Dávám si za cíl uhájit druhý flek a těším se na další společnou akci v oranžových barvách. Kdybych tak jela aspoň s nějakou Šlapkou ve skupince, to by byla hned zábava. Jenže po loňském debaklu, kdy jsem se prosila do druhé půlky balíku a ten se rozdělil už při objíždění jezera, si moc šancí nedávám. I kdybych byla v Lomu v balíku, Dlouhá Louka je tak těžká (a dlouhá 😁), že by byl zázrak, aby se tam dvě Šlapky nahoře sešli. V duchu si říkám, že by třeba Kolíkáč nebo Luke mohli být podobně jako já, ale kdoví... Na startu se scházíme v devíti, já si jedu hlídat startovní čáru, ať se mám kam cedit, až mě to zas bude zleva zprava předjíždět.

Odstartováno s dvouminutovým zpožděním po úvodní rozpravě a balík jede kupodivu letos klidněji. Asi fouká proti. Snažím se být na středové čáře a ne zavřená jako vloni uvnitř balíku. Předjíždí mě Nemi i Kolíkáč, ten hned leze ambiciózně na špic, tam se mi úplně nechce, ale za Nemim je to moc dobrý. Nikdo mě nevystrkuje, když vidí týmové barvy jedoucí za sebou a já se díky tomu držím relativně vepředu. Před Lomem už jedeme Orange vláček Kolíkáč, Nemi, Alda a já a to už si vůbec nikdo nedovolí se nám tam plést. Nádhera. Velký dík Kolíkáči a jeho špicím. První cíl splněn. Dostat se na dobré pozici pod Dlouhou Louku.

Tady pro mě teprv začíná pravý závod. Hlava nastavená jet ten kopec jako sólo časovku, nesnažit se nikomu hákovat, jen o pár wattů víc a nahoře za to draze zaplatím. Odjíždí mi balík přede mnou, na jeho konci Pepa Vejvoda, ten si ale taky vystupuje, pořád však jede nepoměrně líp. Alda s Nemim někde kolem mě, Kolíkáč se tiše vytratil... V jedné z prvních zatáček mě přežehlí Žába, co si jede na výlet po rekonvalescenci s povzbudivou hláškou, jestli může nějak pomoct (možná kdyby mi půjčil svoje nohy😊). Vyjetí z lesa a Alda odjíždí za Pepou, kde se začíná formovat jakási skupinka. Jenže nemám síly tohle sjet, tady potřebuju ještě jet svoje a chlapi jsou rychlejší a silnější. Předjíždí mě i Nemi, poslední záchrana, dál už za mnou asi nikdo dlouho není. Ten se ke skupince u kostela dotahuje a povzbuzuje, ať to taky vydržím. Snažím se ze sebe vyždímat vše, co ještě na konci kopce zbylo, co budu dělat za horizontem mě teď nezajímá a asi by okolí v tu chvíli přivítalo špunty do uší, ale podařilo se. Pepa dokonce zvolňuje a čeká, takže nahoře skupinka utvořena a já se na těch dírách, co následují, trochu oklepávám a sem tam se snažím být i naoko užitečná, když se na pár vteřin protočím na špici.

Cestu kolem Flájí si docela užívám, občerstvuji se, jen u hráze trochu adrenalin, turista s hůlkama se rozhodl, že nám otestuje brzdy a neohroženě nám vběhl pod kola. Naštěstí všem zafungovaly na jedničku. Za hrází nabíráme do skupinky Míšu Vilda ze SAC Bělé, tak další motivace se v tak hvězdné skupince udržet co nejdéle. Občas vyrovnané tempo většiny vrchařů do 60 kg naruší jeden časovkář či dráhař z SKP Most, co má asi 90 kg a rozjíždí na rovinách hotové peklo a pak mě pustí do sjezdu, ať mu odstřídám😂. Do loňska jsem tam hostovala, ale tohohle fakt neznám, ale aspoň zvyšuje dynamiku skupiny, jinak mi v téhle grupě moc přínosný nepřijde.

Okolo Klínů přichází euforie, výhledy, krásná příroda, oranžový zadky přede mnou, Alda tahá ty roviny, že nestačím zírat. Další a poslední cíl vydržet pod poslední kopec. Adéla Koclířová je někde nenávratně přede mnou a za mnou taky neočekávám žádný ženský souboj na lokty, takže plánuji v kopci na Rudolice odpadnout a už si dojet do cíle v klidu. Jenže do té doby zbývá ještě kopec v Nové Vsi a ten se nezdá. Do něj to napálí Nemi, že si začínám vystupovat už tady, tak na tohle fakt už nemám sílu, ale jak je kopec dlouhý, skupinka se zase uklidní a zázrakem nebo silou vůle (hlava asi hodně chtěla) si je docvaknu a dalších 5 km se ještě svezu. Poslední kopec a svorně si vystupujeme s Pepou, sice bych radši ještě chvíli s těmi dvěma v nej dresech, ale už není z čeho brát a asi mě i definitivně zlomilo, že i Pepa si vystoupil. Tak když i on, jedu s ním. Myslela jsem, že mu budu sotva stačit, ale dnes se to nějak převrátilo. Cílový kopec mi takhle sólo připadá najednou nekonečný. Mimo les navíc nepěkný xichťák, takže do cíle dojíždím jak v posledním tažení. Tam ještě společné foto, Žába s Lukem vyrážejí na obhlídku cukráren v DDR, já a Sergei musíme čekat na vyhlášení, tak se pak aspoň svezu s fajn bandou dolů k jezeru Most. Voda báječná a koupání po Lesné už začíná být tradicí.

Tak zase za rok, to vítězství už přece musí jednou klapnout😂.

Poprvé vyrážím okusit závod směr Lesná. Jeho nové zařazení do série RoadCup avizuje nejostřejší konkurenci. Jsem nervózní z prvních 12 rovinatých kilometrů, kde se jede v pelotonu. Naštěstí výborně funguje organizace Sportovním klubem policie Most. Ačkoli propozice neslibují ani plovoucí uzávěru, řada majáků před pelotonem i za ním zastavuje protijedoucí auta na samém okraji vozovky a zezadu nikoho nepouští. Takže jde jen o to si držet pozici. Jak píše v reportu Jíťa, skvěle v tomto pomáhá, když alespoň pár týmových dresů jede u sebe. A nás se sešlo krásných osm plus Luke, který jede v kamufláži.

Letos se po rovině žádné pokusy o dělení nekonají, všechno spravedlivě řeší 600metrový kopec přes Dlouhou Louku. Nejsem v úplně nejlepším rozpoložení, a tak mi to docela brutálně odjíždí. Žába po zranění z bezpečnostních důvodů nezávodí, ale přesto je nejrychlejší Šlapka. Když široko daleko kolem sebe už nikoho nevidím, začínám si připadat poněkud nepatřičně. Ale držím tempo a v druhé půlce toho nekonečného krpálu nacházím smysl svého počínání alespoň v psychické podpoře Jíti, která neskutečně houževnatě bojuje o život. Skupinka s Pepou Vejvodou a naším Aldou je na dohled a na horizontu zvolní, takže se připojujeme a žijeme. Tady se vyplatilo nechat všechno, protože s kým byl člověk nad Dlouhou Loukou, s tím byl i pod závěrečným kopečkem na Malý Háj, resp. Lesnou.

Nahoře nástupy trochu zlobí Robert Krupka, ale jinak se jede celkem v pohodě, zřejmě nemá smysl někam odjíždět. Na Flájích nostalgicky vzpomínám na trasu Krušnoton Tribute. Skupina se rozpadá až v závěrečném kopečku. Odjíždí Tomáš Fučík, Martin Opolecký a Zdeněk Zof. Za nimi s odstupem Alda s jedním borcem a za nimi já. Aldu se mi podařilo dohnat a povzbuzen tímto úspěchem a vzpomínkou na Kolíkáčův tuchoměřický povel „Potřebujeme body, makej, zvedni se a odjeď!“ ještě předjíždím Martina a Zdeňka.

Na občerstvení v cíli ani vyjetí přes NDR bohužel nemám čas, a tak po týmové fotce valím nejkratší 30kilometrovou cestou zpět na start. Startovní číslo Severočeské amatérské ligy na zádech dělá divy. Člověk navštěvuje závody, o kterých před rokem vůbec neuvažoval. Je to návykové 😊

Lesná je hezkej závod, na pěkný trati a dobře zabezpečenej, ale upřímně mě vůbec nebere. Žába ale navrhuje afterparty výlet a to mi přijde jako prima nápad, to už ten čas v autě může stát za to.
Na startu tak plné kapsy gelů o litr piti víc než bych potřeboval. Po startu se nic neděje, protože to prostě nemá cenu, všichni čekají na Dlouhou louku. Tam se v podstatě závod rozhoduješ, respektive se dle wkg dělí na skupiny, kde se člověk bude plácat zbytek dne a kdo při plácání našetři nejvíc sil, může to tam poslat v posledním kopci.
V zásadě je možné zvolit dvě taktiky a to je další důvod proč to nemám rád, buď si dát FTP test a pak si v pěkně vypečený skupině ještě několikrát užívat ten pocit totální smrti až do cíle, nebo jet ten kopec pod svoje možnosti, ale zbytek závodu tak nějak vlastně odepsat, protože se tam nemá co stát, můj mozek nemá co analyzovat a nutí mě to myslet na hovadiny. Oboje je imho na prd, tak volím méně bolestivou variantu b, stejně sem přijel hlavně na výlet do NDR.
Do kopce sem najel beznadějně poslední z balíku, ale první půlku zhruba držel odstup na odpadající šlapky. To mě nutilo přemýšlet, jestli je něco špatně se statistikou a pravděpodobností, nebo naším klubem. Dyť přece z 60ti lidí různých barev by měly vypadávat postavičky červené, modré a bílé se stejnou pravděpodobností. Vypadávají však skoro jen ty oranžové. Jinak je to samozřejmě pěkné kopec, jen buď moc dlouhej na délku závodu, nebo je závod moc kratkej na délku kopce a měli by se jet aspoň 2 okruhy...
Odháním myšlenky pesimistické a snažím se držet wattovou konstantu s vidinou konvergence ke zbytku klubu kdesi těsně za horizontem. Pak se ale kolem začne motat sanitka a nějak narušuje moje soustředění. Ve vesnici pak koukám všude možně (a nevidím přes sanitku dopředu) a nahoře zjišťuji že posloupnost se úplně rozpadla a limitu sem nenašel.
Místo toho jsem úplně sám, respektive +1 si mě doskočil na horizontu, ale když jsem založil, že teda pojedem, tak jen zanadával a divergoval...
Dál to byla tedy očekávaně nudná samotka a za Flájema sem se rozhodl, že půjdu radši čurat, abych nejel sám. Akorát se mi nechtělo, tak jsem jen svěsil a čekal. Přijeli dva a pak se pod kopcem objevil i Kolíkáč +2. Prvním dvoum jsem oznámil, že pojedem v 5ti nebo 6ti, nějak nevím jestli to pochopili, ale nečekají, já aspoň vesele volám na Kolíkáče jestli to chce jet celý sám, nebo zvedne zadek... no nevypadal, že by byl mou přítomností nadšen tolik co já jeho. Nicméně to spojím na skupinu 5 lidí a vcelku pěkně točíme. Před koncem jsou ještě 3 kopečky, tak čekám jestli se bude něco dít. Nejdřív jsme -1 a pak i -Kolíkáč (ve sjezdu sic!), mávám na něj z chvostu grupy nebo to brzdím, ale z dálky jen odezírám, že nejspíš ještě přibrzďuje, jen abych už mu dal pokoj, což teda činím. (Nakonec se ukázalo, že přibržďoval celej den)
V posledním kopci jedu tréninkový SS interval, což nejdřív vypadá, že povede k vítězství ve skupině, ale ke konci si mě borec doskočí. Není ale moje kategorie, tak mě to v cíli ani k ničemu nevyhecuje a prostě jen mačkám konec aktivity, vracím čip, zapínám aktivitu afterparty a valíme s Žábou směr dederonie.
Tam nejdřív divná ale dobrá domácí zmrzlina a pak velmi povedené Böhmische Buchtlen s moc dobrým Vanillensaucem. Pěkný krajinky, nohy vcelku na kaši a dřevěný kýčovitý krušnohorský hračky na každým rohu. Paráda!