Kolem Posázaví

Kolíkáč pár dní předem láká na společné rozjetí z kruháku z Jíža, což zní neodolatelně, a tak přemýšlím, že pokud vstanu, jedu tam. Mám to blíž, než do Ondřejova, navíc po dálnici to frčí rozhodně líp, než se kodrcat přes Přehvozdí a podobné kotláry😊.

Po týdnu na Handy cyklomaratonu mám naspáno tak 5h v Caravelle, doma jsem sice včera po příjezdu zkoušela dohnat, co to dá, ale mozek pořád v nouzovém režimu moc nefunguje. Tělo kupodivu líp, nohy pořád v laufu. A tak se stane, že ráno zjišťuji, že mám sice doma tři gely, což do závodu bude stačit, ale žádné sladkosti nebo tyčinky. Jediné sladké nacházím rozjedené dětské piškoty, tak je balím, ať mám na cestu na to rozjetí a vyjetí.

Vyjíždím z prosluněných Doks, ale v Praze zataženo a docela zima, asi hraje roli i únava. Nevadí, oblečení sebou mám dost. Na kruháku mě první vítá Žába, z čehož i mé srdce poskočí radostí, náš vláček aspoň nebude mít zpoždění, když má takovouhle diesel lokomotivu. Za chvíli se přiřítí Kolíkáč a pak už nikdo, jedeme ještě nabrat Luka, co si vypral kombinézu v Savu a teď ho nikdo nefotí, páč z dálky není poznat, že je náš.

V Ondřejově se loučíme s Žábou, který si jede projet okruh závodu sólo před závodem, aby se nepřimotal s ne úplně zhojenou klíčkou do nějakého pádu a dobře dělá, protože jich dneska nebylo málo a nebyly hezké...

I tak je na startu 13 Šlapek, to je radost vidět, srdcař Laco až z Popradu, biker Dan a další, co tak často nepotkávám. Všichni se před odjezdem na start ještě občerstvují a dost nevěřícně na mě hledí, jak se láduju těmi dětskými piškoty...

Pak už společný přejezd do Hradce, jdu si vyjet první kopec, ať se zahřeju a pak už startuje první, druhý balík a nakonec i my. Taktiku tady roky neměním, startuji z první lajny, kopec jedu na čele, co to dá, ale dnes jsem již rozumnější, tak s mírnou rezervou, abych očesala nejslabší články a zbyla nějaká solidní grupa, co pojede. Nahoře je nás pár (těch, co vždycky), ale postupně nás na rovinách sjíždí další. Točíme na špici asi v osmi, ale za námi se veze určitě tak dalších deset. Takto jedeme k dalšímu kopci, cestou fandí Barbánek, to je milé překvapení a postupně sjíždíme odpadlé z předchozích balíků, sem tam i v tom nej dresu...

Po dalších nástupech Pepy Vejvody v kopci zůstáváme na čele asi ve 4-6. Sjezd do Ledečka jedu až čtvrtá a trochu s odlepem, páč se mi zdá, že jedou tak trochu, jak magoři. Nechci si je nechat ujet, tak jedu svoji hranu, ale s ráfkovejma brzdama a 54 kily mě jedna z prvních zatáček dost vynese, tak radši další s ještě větším odlepem, vím, že jsem schopná si to dole docvaknout. Díky čemuž jsem uchráněna pohledu na salto Jirky Halamky přes svodidla, už ho jen míjíme, jak se zvedá na nohy, tak ani nestavíme a jedeme dál o fous opatrněji. Snad je v pořádku a kolo také.

Od této chvíle už až do Stříbrné Skalice jedeme ve třech, složení Pepa Vejvoda, já a Petr Zolman, který dnes teda vůbec nestřídá, já jsem sice taky o dost slabší, než Pepa, ale aspoň místy se mu snažím na chvilku odstřídat. Asi i za tu snahu jsem odměněna, že mi Pepa neujíždí, naopak většinu kopce nechá jet mým tempem a až před vrcholem za to vezme, ať se zas jako úplně neflákám. Trénuje mě pěkně, díky za to. Cestou nám ještě fandí Lukova rodinka a znovu Barbánek, který si přejel na další místo, rozdává banány, ale nemám čas svačit, jedu trénink podle Pepy😁.

Další rovinatější část až do Stříbrné Skalice už točíme ve třech, Petra asi hryzlo svědomí a točí s námi a na rovině mu to valí teda rozhodně líp než mně. Asi fakt do těch kopců nemohl...

Kopec za Stříbrnou Skalicí za to bere Pepa, nástup nejsem už schopna pokrýt, tak se s ním loučíme a do cíle dojíždíme s Petrem, který opět do kopce nemohl a ani na rovině už moc nejede. Až do Ondřejova tedy v háku za mnou. Očekávám, že taktizuje a na kostkách se přeze mě převalí. V Ondřejově na návsi ještě fandí Žába, tak to je velká paráda, takovou základnu tu dneska nikdo jiný fakt nemá.

Na kostky s Petrem vjíždíme společně, ale postupně se mu vzdaluji a nějak ten druhý flek v rakváčích nakonec urvu.

V cíli už zas Barbánek, čekáme na dojezd všech ostatních Šlapek, jimž většině závod anulovali, kvůli ošklivé nehodě pár kilometrů před cílem. Postupně dojíždí i pomalejší závodníci, tak jim aspoň pořádně zafandíme, moc si jich vážím, páč bez poražených by nebylo ani vítězů.

Pak už jen menší tiskovka v hospodě u hřiště a tady už radši vyměním piškoty za špagety s masem a sýrem. Po vyhlášení třetího balíku, žen a juniorů, kterých se nehoda nedotkla, se všichni loučíme a já se zas vezu ve zlatém kočáře za Lukem a Kolíkáčem. Myslím, že po dnešku si zasloužím povozit se za svými Orangentlemany...

Výlet do Alp zanechal docela velké stopy na mém zchátralém organizmu. Únava, kterou nějak nemůžu dospat, mraky práce, a k tomu jakýsi zdravotní problém se zadkem, který není nějak kompatibilní s cyklistikou. Po více než týdnu to zkusit v pátek, ale 15 km mě úplně vyřídí jak psychicky, tak i fyzicky. Do toho nějaké rodinné oslavy a přežírání se a v hlavě nějaké závodění a mačkání se najednou vůbec není. Takže výmluv, proč mi to ujede mraky a jdu do toho vlastně s čistou hlavou, že si to jedu jen užít. Na kruháku Jíťa a Žába, cestou nabrat Luka a zapomínat trochu na to, jak si sednout na to debilní sedlo. Luke si stěžuje na záda, tak to už vypadá jako dobrý zájezd důchodců. Ondřejov žije cyklistikou, 162 kusů a z toho 13 oranjes to prostě chceš!
Hradec se asi nejede, stejně jako Konojedy, jelikož jsem furt s čelem a jede se mi docela dobře. Za Konojedy vpravo najednou fandící peklo, které silně připomíná 7 nizozemskou zatáčku na Alpe d'Huez! Valíme dál, Benátky v protivětru, tak se snad sklouznu ještě dál, než jsem předpokládal. Bláhově jsem si myslel, že zadek dá pokoj v závodním poblouznění, ale bohužel, furt poposedávám, jak na horkém bramboru. Sjezd do Talmberka se pěkně natáhl, hlava mě nepustila do předních pozic, takže jsem spravedlivě odměněn ve stoupání k hájovně, kde čelo mizí. Tomáš Papež je tu, ale dnes asi nemá taky svůj den, jelikož nahoře již není. Do Ledečka s rozvahou a na Bělokozly zahlédnout před sebou ve skupině našeho Dana. Tak to je motivace, jet přeci ve skupině se Šlapkou, vždy stojí za to . Pomalu se přibližuji a v půlce jsme spolu a další motivací je o kousek před námi Slávista Karel Kopr! Tak si pomoci a můžeme se předvést před Kájou a Verčou z Průho, kteří mohutně fandí na vrcholu! Díky, tohle je lepší než 100g cukru!
Rychlý sjezd do Sázavy po vyžehleném asfaltu, je nás asi 6 a když usilovně přemýšlím o Barbánkovi, že mohl zafandit tady na okruhu 2x, tak se před námi zjevuje znovu nizozemská zatáčka, která dokonce podává banány. Tak tohle nemá chybu bejku!!! Jsi světovej, dalších 200g oranjes cukru do žil, jedeme za Šlapky!! Borec ze skupiny jen prohodí, kudla vás tady teda je! Další okruh ve stejném rytmu, sjedeme pár odpadlíků z mladého balíku a dáme si Čekánov. Zadek bolí, nohy cukají, a Karel Kopr začíná mizet. Tohle není dobrá rovnice. Slávista ze SAL přeci musí být za mnou na hvězdárně!
Zkouším poposednout dozadu na sedlo a tlačit do pedálů čísla začínající 3, a hele ono to jde! Skupina drží, letíme do Vlkančic, kde nás předjíždí sanita. Pochmurné myšlenky na to, že by si jela pro někoho z nás se bohužel naplňují. V esíčku ve sjezdu se jede krokem, na zemi leží borec a pohled, který prostě nechceš. U toho Víťa, který snad zestárl o 10 let. Docela mě to bere a myslím na Doksy. Skupina v dáli a mě se nechce. Ale kolo pode mnou zahýká a připomene, že na rovině nikdy odpadat nebude. Tak jo, pomůžu Ti!
Jsem s nimi a před Skalicí ještě sjedeme výletníka Bobka, který tak vidí na vlastní oči moji marnost se překulit přes skalické náměstí. Jak to tady nemám rád, a to tu už nejsou kostky! A teď už to bude jen do kopce. S Danem se hecujeme, ale stejně nám Karel+2 odjíždí. Už jsem nějak smířen s osudem, ale když se ten Karel úplně nevzdaluje a furt ho vidíme, tak to pomalu ve mně začíná doutnat. A chytne to na kostkách ke hvězdárně! Slavie zůstala za mnou, a můžu si tak užít oranjes kotel u cílové brány!
Bylo to moc dobrý, i navzdory těm nepěkným Vlkančicím. Tolik Šlapek na trati a okolo, to je prostě zážitek, moc a moc děkuji všem. Dovolím si poupravit: Šlapky, transfúze pro ty, kterým v žilách koluje cyklistika! A ten kotel v cíli, ta úzká ulička jak na Alpe d´Huez, to je navždy zapsáno v kronice u 18.ročníku Kolem Posázaví! Díky do CFC Kladno, že to furt držíte a umožňujete nám to zažívat!

Pevný orientační bod uprostřed letního kalendáře. To je tradiční závod Kolem Posázaví. Poprvé startuji až v druhé vlně za mladší seniory. Obdivuji Jíťu, Kolíkáče a Luka, že se rozjíždějí už z Prahy. Mně stačí dojet těch pár kilometrů z místa registrace u ondřejovského hřiště na start pod hradeckými serpentýnami. Tam, kde před pár týdny skončil můj únik na Sázaváku. Dvacet minut před startem potkávám Javiho, jak na náměstí teprve vystupuje z auta. Asi měl pěkný závod před závodem, protože to stihnul včas.

Po pěti minutách za mlaďochy vyrážíme i my. Začátek je zřejmě opatrný, a tak se stane, že za konojedskou stojkou se spolu s budoucím vítězem Martinem Šrajerem na chvilku ocitáme před balíkem. Přestože dostávám skvělý doping v podobě u cesty bouřlivě povzbuzujícího Barbánka, vítězí rozum a Martinovi říkám, že radši počkáme. Do cíle je to ještě daleko a já sám bych Martinovi těžko stačil, natož abych se s ním točil. I nadále se snažím držet vpředu, aby mi to neodjelo. Taháme jen v několika lidech a balík se netrhá. Už před Benátkami sjíždíme první opozdilce z první vlny.

Po včerejším dešti je na silnici místy štěrk, navíc profil sjezdů je dost technický. A tak je to pro mě směrem dolů těžší než nahoru. Zatímco Luke ve sjezdu do Ledečka vytvoří traťový rekord, já za ním na pouhých dvou kilometrech ztrácím deset vteřin. Dva borci přede mnou to místo do levé zatáčky posílají rovně, naštěstí bez následků brzdí na trávě. Ve sjezdu se trhá čelo našeho balíku s Martinem a dalšími několika borci, které v následujícím stoupání už nedoženeme. Za Sázavou před odbočkou na Talmberk Barbánek nabízí kompletní servis. Sacharidů mám dost, ale ten pocit, s jakou podporou jedeme, je k nezaplacení. Oranžově vyzdobená dodávka nenechává ani soupeře na pochybách, jaký tým si zaslouží největší respekt.

Serpentýnou za Vlkančicemi projíždíme krokem, protože zde bohužel došlo k vážné nehodě závodníků z třetí vlny, kteří jeli kratší trasu. Na místě je spousta lidí včetně ředitele závodu Víta Nováka. Snad to pro všechny nakonec dobře dopadne. Ačkoli už na místě někteří lidé říkali, že je závod ukončen, hned za zatáčkou nastupují dva borci z Kova, a tak jedeme dále. Je nás ještě pořád obrovský balík. Stojku ve Stříbrné Skalici nejrychleji vyletí Petr Pröschl. Ale i on je v hákovém stoupání k Ondřejovu dostižen. Tady už se náš balík viditelně zmenšuje, ztratili jsme i Luka. Já se zbytky balíku dojíždím až k cílovému brdku ke hvězdárně. Nemám hlavu ani nohy na to ještě bojovat o čtvrté místo v kategorii, ostatní jsou o poznání silnější. Škoda té nehody a na můj vkus poněkud riskantního závodění ve sjezdech. Ale jinak to byl moc krásný závod, který jsem si moc užil, díky všem!

Po krátké odmlce, která trvala pouze od podzimu se stavím na startovní pásku silničního cyklistického závodu. Na novém kole a s vědomostmi, které jsem nabyl minulý rok. Cíl byl jediný, podat lepší výkon než loni. Jelikož jsem letos moc netrénoval, ale spíše výletil, o splnění svého cíle jsem se bál.

Zjistil jsem, že mojí hlavní slabinou byla loni strava, tak letos nic nepodceňuji a vytvářím zásobu, beru gely a sypu cukr do bidonu. Vyzvednout čísla, pozdravit přátelé v oranžovém a na startu si s Daffym povzdechnout, jaké máme „štěstí“, že startujeme v prvním balíku. V loni jsem s čelem vydržel cca 18km, než jsem neudržel nástup na kopci. Cíl to tady udržet jsem splnil a jelo se dál. Po cestě potkáváme Bobka, jak hecuje nás v oranžovém kupředu. Následně se i ocitá v balíku, což pro mě byla taková morální vzpruha, ale jelikož tohle byl můj první letošní závod , na rovince docela tempo, atmosféra by se dala krájet a já čuměl na plášť, přehazovačku a výmoly před sebou, tak jsem ho v tom všem zapomněl pozdravit. Čelo mi odjíždí asi u vrcholu Talmberku, sype se to a sjíždí se skupina cca 10 lidí se kterou jedu dál. Piju, láduju do sebe gely, aby se neopakoval scénář závodů z loňského roku. Chuť a síla v nohách je, tak je to dobrý. Ostře nás bralo auto týmu Unlimited, protože jeden z jejich družstva zastavil, tak měnil kolo. Asi 3 lidi ve skupině měli sjednaný podání bidonů. Tak to už jsem si říkal, že nejsem na Tour, tak co se to děje. Když jsme pak za Sázavou valili a já viděl Barboše jak mi podává banán, tak jsem se jako na Tour cítil taky :D. Když jsme jeli druhé kolo, modlil jsem se, ať tam ještě je, protože ten banán mi v žaludku plného gelu udělal dobře. Modlitba vyslyšena, předávka úspěšná. Mistře svačináři díky!!! S pocitem, že servis ve skupině je srovnaný a všeci mi ten banán móžu závidět pokračujeme dál. Asi 20 km před cílem si uvědomuji, že se mám sílu a nic mě nebolí. Posílám tam poslední gel, abych doplňování energie mohl vypustit z hlavy a říkám si, že jestli se poštěstí, tak dneska bude hezký dojezd, kde se konečně budu moct vyždímat a užít si závěrečný spurt. Bohužel potkáváme nehodu, kde se sjíždí čelo a v klidu se jede až do cíle. Přeji brzké uzdravení. Dojíždím Daffyho a bavíme se o tom, jak se nám jelo. Když kontroluji průměrnou rychlost a vidím 34,5 km/h, tak jsem mile překvapen. Jelo se mi opravdu dobře, konečně to byl jistý výkon, ne vláčení mrtvoly do cíle a můžu říct, že jsem závodil, konečně! Bylo to skvělý!
null

Příjezd autem do Mnichovic v 9:05 na poloprázdné P+R parkoviště, složení kola, úprk na prezentaci, úprk na start, start. Přibližně před půlkou trasy jsme se se zahákovali s mým novým známým Pavlem Veselým (koukal jsem na cestu, takže teď úplně nevím, jestli bych ho vůbec ještě poznal...)i, ke konci jsme nabrali Denisu Šantinovou (čtu podle výsledkové listiny) a jeli tak skoro až do konce. V rozrážení vzduchu jsme se více méně střídali, Denisa jela náramně. Zastávku kvůli nasazování spadlého řetězu naší dívčí části jsem využil k přehození bidonu ze zad do držáku. Ideální načasování. Cca 12 km před koncem jsme nabrali ještě jednoho mlaďocha.

Na Pavla při druhém průjezdu Sázavou - to jsme ještě byli bez ženského doprovodu - čekala na značkách manželka s plným bidonem. Výměna flašek proběhla ukázkově, což jsem neopomněl okomentovat. Spolujezdec svou ženu pochválil, že prý ji má vycvičenou. Tak jsem mu ještě pogratuloval. Sám jsem při průjezdu kolem nečekané Barbánkovy občerstovačky vinou své přetíženosti bidonama chybně dekódoval jím nabízený žlutý předmět jako další lahev a ne půl banánu, kterým ve skutečnosti byl. Svého vehementního odmítnutí ovoce jsem vzápětí zalitoval, ale uchlácholil jsem se tím, že jsem dorazil tubu se sacharidem.

Kolem nešťastné nehody se středně těžce zraněným závodníkem v sanitce jsme projeli krokem. To jsme ještě nevěděli, co všechno se stalo a jak událost zamíchá celým vyzněním i výsledky závodu.

Po pár minutách od nabrání mlaďocha, asi 10 km od cíle, jsem prohodil do větru, že mám ještě něco na práci („jdu se vychcat“) a zastavil. Stálo mě to dvě tři minuty a možná dvě tři příčky dolů. Rozhodl jsem se ale pro pohodlí před honěním umístění, abych si v klidu na malé straně ulevil u stromečku. Pak jsem ještě přispěl ke globálnímu oteplování a píchání v útrobách k mé spokojenosti přestalo. Jelo se mi skutečně o poznání pohodlněji...

Dojezd po kostkách ke hvězdárně byl fajn a povzbuzování před cílovou páskou už drahnou dobu přešlapujících Šlapek excelentní.
Organizátorům závodu přeju hodně štěstí a vše dobré a doufám, že příští rok se zase všichni vespolek sjedeme!

Realita výkonnostní cyklistiky je tvrdá, skoro se chce říct, když na to nemáš (v mém případě teď hlavně váhu), tak tam nelez. Ale osud chce, abych si Posázaví opět užil, takže trasa se kvůli silničárům zkracuje a stává jednodušší, kopce ubývají, takže si slibuju aspoň nějaké to svezení ve skupině.
Nic ale není zadarmo a tak je třeba zabojovat už v prvním brdku z Hradce, letos se evidentně nejede, bo watty nevybočili z běžných zvyklostí a to vozím bezpečnostní zásoby energie minimálně na 3 týdny. Nahoře pak nic nepodcenit a sunout se vpřed na hezkou pozici do brdku v Konojedech, které se jedou místo Oplan. Ani zde se nic extra neděje, nahoře dokonce odjíždí Martin Šrajer s Nemim v háku. Nemi si nicméně dělat kamarády nechce a tak z toho nic není. Já bych se naopak socializoval rád, tak to v zápětí zkouším vyprovokovat, ale se mnou zase nikdo nic mít nechce a tak odjíždím sám. V balíku ani náznak vzrušení a odstřelit se nehodlám, balík musí hodně teatrálně nejet, protože musím dva brdky přelézt jen v Z2 aby mě konečně dojeli.
Pak se zapracuju a koukám, jestli se něco nebude dít, ale nebude a nezbývá než se připravit na očekávanou rozřazovačku Talmberk - Ledečko. Zezadu si pak těžko budu někoho sjíždět, takže musím být před sjezdem vepředu. To se daří a vyplácí, Talmberk pak je relativně v pohodě, pokud nepočítáme nečekaný PR čas na stravě a pořádnej šrot přes horizont.
Tady už elita našeho balíku odjíždí a zbytek se tváří, že je jim to jedno. Využívám jejich svěšování a jdu si na čelo, protože kdosi na startu hrozil štěrkem a pískem po deštích, tak ať na to dobře vidím. Před Ledečkem dojíždím uprchlé elite grupy a nechám si tak kopec z Ledečka pěkně rozjet. Po minutě musím zkonstatovat, že tady se s nikým kamarádit nebudu a čekám na další skupinu. Ta se rozhodně nepřiřítila smrtícím tempem a k mému překvapení mě ani nenechala ve škarpě, místo toho na chvostu s drobnou rezervou přečkávám až na vrchol stoupání. Pak zjišťuju, že se ani nebyl tak na chvostu jak jsem si myslel, jen nás určitě přes dvacet.
Pak pozdravit Káju a Veru na Trucovně a sjezd do Sázavy na pohodu. Docvaknout si borce co se ve sjezdech nerad zdržuje a mít tak trošku bezpečák na stojku v Sázavě. To bychom měli, jsem rád, že se tady vezu ve skupině a nikam se necpu, pod Nechybou ještě fandí Žába s Barbánkem, tak to máme dnes solidně obsazené. Další Talmberk a znovu na Ledečko. Opakuji bezpečnej sjezd z čela a bezpečák v Ledečku, než se zase řadím na schvost skupiny. Rezerva z minulého průjezdu se kamsi vytratil. Už tam vlaju vcelku nedůstojně, ale nejsem sám. Petr Proschl se ptá, jestli už bude konec, nevím jestli myslí můj, svůj nebo kopce, tak řikám, že brzo, bo mě to přijde v průměru asi jako nejpřesnější odpověď, víc si povídat nechci. Horizont ale zvládám a až pod Čekánov mě čekaj zas jen samý pozitiva: holky, kluci a svezení v grupě.
Beru bidon s kolou a čekám euforický stavy, ale na Čekanově zase srážka s realitou. Nepřestává mě udivovat o kolik my ty lidi odjížděj oproti minulým rokům, watty solidní, jen pár (no dobře no...) kilo navíc. Nahoře kotvící balík do protivětru nejede a kolega nás vrací zpět, za což teda ještě jednou děkuji Michalovi Vyhnálkovi (jestli jsem číslo v té mlze přečetl a zapamatoval si správně).
Následuje krásný polet směr Vlkančice, kde teda ve sjezdu v louži krve končí jeden závodník, závod i dobrá nálada všech okolo. Kdo se asi zrovna díval na druhou stranu, tak pak začíná závodit, sice mi je ještě špatně od žaludku, ale nějak mě stádo strhne prostě ten hák nepustit, takže se jakoby závodí dál, ale já už to mám spíš s poklepáním na hlavu.
Stejně jako když za to Petr P. vezme v Skalici aby pak by stále ještě obrovskou skupinou zadupán o kilometr dál. Já se snažím viset co nejdýl to jde, ale opakuje se situace z Čekánova a když vidím jak pohubl Milan Beránek, nemám nejmenší iluze o tom, že z toho žádné extra body do SALky nebudou. Nakonec je mi útěchou, že aspoň z grupy nekončím poslední, což vzhledem k tomu k výkonu co mě to stálo dojet až sem ve skupině o 6. místo je nutno brát veskrze pozitivně.
Nakonec nemůžu říct, že bych si to neužil, vlastně to bylo fajn, možná největší skupina ve které sem dojel pod poslední kopec, takže to mělo náboj, na druhou stranu je trochu smutný, že když se silnice zvedne, tak je po závodění, ale to je holt realita cyklistiky.