Beskyd Tour

Nejtěžší a nejkrásnější maraton u nás se blíží, těším se, že zůstaneme celý víkend, to jsou pak hned větší zážitky, než jen přijet na závod, pozdravit se a po závodě domů. Navíc Beskyd je moje srdcovka už z předchozích let. Jízda začíná už v autě cestou do Bílé s Nemim a HonzouB. Postupně se sjíždíme z různých koutů na společné ubytko a jdeme si projet úvodní kolečko přes Slovensko a Kelčovské sedlo. Vedro se má ještě o víkendu stupňovat a už teď slyším ze všech stran děsivé debaty o horku a křečích. Já jsem ráda, že můžu jet ve Veranu a nebudu mrznout na startu jako v loni. Taky na mě ale doléhá obava, co se mnou to vedro udělá, že budu pít dvojnásob co jindy, ale všechny chmury zahání dobrá nálada, která panuje v Orange týmu. Navíc Žábovi nám přijeli dělat support, takže o pití nebude nouze. Mají to vymakané, předávky naprosto profi, navíc lednice s kostkami ledu za krk pro otužilce, ještě zpětně díky Žábo.

V sobotu po deváté už stepuju na startu, ani se moc nerozjíždím, včerejší vyjížďka mi docela stačila a radši vybírám místo hned pod cílovou bránou, kde stojím až do startu ve stínu a lituju pohledem další Šlapky, co to štěstí neměly a pečou se už teď o pár řad dál ve výhni. Je odstartováno a vyrážíme tradičně za dakarskou Tatrou směr Bílý Kříž. Úplně na maximum v tom počasí radši nejedu, jindy jsem se tu šťavila víc, takže se postupně prosívám dozadu, ale pořád vidím před sebou oranžového Vláďu a za chvíli se prožene Nemi, zařve něco povzbuzujícího a jede dál. Párkrát to v kopci tradičně cuká, vzadu někdo i lehá, poprvé tady zažiju proti auto a to rovnou dodávku... Za sebou cítím HonzuB, tak paráda, slíbil, že mi bude dneska pomáhat, stejně jako na Mamutu, za což jsem moc ráda, nejen kvůli úspoře energie a lepšímu výsledku, ale i těch skoro 6h uteče daleko zábavněji. Jen si v duchu říkám, kde je Kolíkáč, ten chce jet na výsledek v kategorii a ještě je někde za námi. Za chvíli nás předjede i on a jedem spolu celý sjezd, který brzdí z důvodu štěrku na trati organizátorská čtyřkolka a závod je zde neutralizován. Ve stoupání na hranici jsme pořád s Kolíkáčem ve třech a on přehodnotí situaci a hlásí, že jede s námi. Nejspíš si taky chce užít té zábavy po cestě... Trochu mám výčitky, že je takhle demoralizuji, místo aby se soustředili na své výkony, tak si ze závodů děláme Orange show, ale mně to vůbec nevadí, snažím se jet maximum, abych je úplně nebrzdila, ještě mám živé vzpomínky z Mamuta, kde jsem se necítila zrovna v top formě.

Dneska se mi jede ale dobře, pošetřila jsem proti dřívějšku víc sil na Bílý Kříž a Slovensko projíždíme vcelku letecky pohledem na přibližující se první balík. A už ne ve třech, ale ve čtyřech Šlapkách, docvakl si nás Luke už před Konečnou a hned je ještě veseleji. Trochu náladu zkazí potrhaný Vláďa, kterého míjíme v Klokočově, ale vypadá, že je jen sedřený a vzadu ne úplně vhodně obnažený, což bohužel neví a my mu to neřekneme, protože nevíme, že on to neví...
Čelní balík sjíždíme na odbočce ke Kelčovskému Sedlu. Tam mám obavy, aby se to neštosovalo, ale jsme dost nadrobení a prokličkuji mezi pomalejšími jezdci, abych měla volnou cestu v nejprudším úseku. Úsměvy pro fotografy a jede se zpět do Bílé. Sjezd jsem ustála bez problémů, Jenda volí dobrou stopu, kde odvodňovací kanály tolik nekopou. Průjezd Bílou a Kolíkáč na špici valí na vysokých ráfkách směrem k přehradě. Letí mu to báječně a v háku je to úplná fantazie. Luke je okolo Šance ve svém živlu, tenhle houpavý profil mu sedne, tak odjíždí se skupinkou před námi, já naopak krotím HonzuB, vím že tady to prostě neumím jet. Pod Smrčkem nás čeká týmová občerstvovačka v podobě Žáby a Martiny, sehraní jsou perfektně (to snad museli taky trénovat) a hlásí, že Luke na nás čeká v lese. Po chvíli jsme zase všichni pohromadě, kolem spousta fanoušků s ledem a vodou, nechávám se polít z bidonu, ale bylo to tak ledové, že tenhle teplotní šok si už radši příště ušetřím. Ve sjezdu ze Smrčku potkáváme traktor proti, což je asi jediná nepříjemnost na trati, ale všichni jsme se vyhnuli a hlava už se připravuje na stoupání na Pustevny. Tenhle kopec docela dobře znám a chci si ho jet svým tempem konstantní rychlostí. HonzaB jede vedle mě, ale pořád cítím, že se krotí, že by jel rychleji, ale nechává mě udávat tempo. Mě naopak krotí Kolíkáč poznámkami o hrůzném stoupání na Kasárne a hrozí křečemi. Nahoře doplňujeme zásoby, mně zachutnal na přegelovaný žaludek meloun, tak ho láduju do pusy jak křeček a plivu zrníčka ještě ve sjezdu. Za Orange zadky se mi sjezdy jezdí dobře, vím že se na všechny můžu spolehnout, volí dobrou stopu a jedou bezpečně.

Přichází dělení tras a odbočujeme doprava jen ve třech. Ale rozhodně lepší, než když jsem tu zůstala jindy úplně sama. Až teď koukám, že nemáme Luka. Jedeme k Soláni omrknout ten nový koberec, ale tenhle nápad měla i banda motorkářů a sportovních aut, takže je tu vcelku provoz. Soláň jedu zase ze špice, Jenda mě chce ochranitelsky vzít do háku, ale já si potřebuji jet své tempo. Nahoře už na nás čekají srdcaři Žába s Žabkou a ledem a bidony plnými vody. Jak by řekl Kolíkáč (a možná i řekl), to je sen. Po sjezdu nás čeká přejezd pod Kasárne. Kolíkáč je zatím bez křečí a začíná euforicky pokřikovat na lidi kolem ve vesnicích, že je strašné vedro, ať se jdou schovat, na cyklistu bez čísla, ať nikam nejezdí, postávajícím fanouškům u krajnice za všechno děkuje. Nevím jestli to má z horka nebo rozhání nervozitu před Kasárnama, páč má evidentně z toho kopce nějaký blok z dřívějška. Každopádně Velkými Karlovicemi nás potáhne luxusně. V duchu se modlím, aby Kasárne žádný křeče neměl, aby jsme vydrželi takhle ve třech a užili si tu Orange jízdu až do cíle...
Při nájezdu na rozbitý asfalt diplomaticky vysvětlím HonzoviB, který už mě zase chce do kopce ochraňovat před větrem, že mě jeho 5 wattů navíc může popravit (když ne tady, tak na posledním kopci určitě). Jsme už tak sehraný tým, že pochopí a jede se na Kasárne občerstvovat s předstihem. Kličkuji po zbytcích asfaltu a odháním černé myšlenky na případný defekt a v serpentinách po očku kontroluji Kolíkáče za sebou, jestli nekřečuje. Jede s ním ještě jeden mladý Slovák, kterého jsme nabrali už v Bečvě a asi protože byl taky oranžový, přidal se po zbytek cesty k nám. Krátké zastavení na poslední občerstvení, zase si narvat tváře melounem a pak plivat pecičky po ostatních. Sjezd už zase pohromadě a vracíme se do Čech.

Bumbálka - poslední kopec, ten už musím dát i o těch Jendových 5 wattů navíc. Ten nás pořád táhne a sil má na rozdávání. Před závodem povídal něco o neformě a já z něj mám spíš pocit, že se s námi zase dost nudí (samozřejmě co se tempa týče, jinak si myslím taky užívá ten oranžový cyklodýchánek). Přežili jsme poslední výškový metr a teď už jen 8km sjezd za odměnu. Když už se přibližuje cedule Bílá, vím, že zase dojedeme za ramena na cílovou pásku a je mi do breku dojetím i vyčerpáním zároveň. Beskyd ve Šlapkách je prostě nejvíc! Navíc závodem to nekončí. Večerní tiskovkou se Strejdovými pochoutkami to pokračuje, v neděli pak neotřelá Lukova vyjížďka po malebných výhledech Beskyd. Zážitek, na který také jen tak nezapomeneme. Pak už rozloučení se všemi a odjezd do reality všedních dní. Tak zas za rok na Beskydu.

V hlavě to lítá od jednoho momentu k druhému a že jich na letošním Beskydu zase bylo…
Beskyd je vlastně takový etapák, v pátek vyrazit z Prahy, prožít si letos s Lukem v Bávu překonaní prvního monumentu alias kolony na dálnici přes Brno, koupit ještě litrový bidon a nějaké pochutiny a dorazit akorát včas na rozjetí a prezenci v Domovjance. V Bávu nasávat to zrychlení, tohle mít na kole, to by byla věc. Úzkou cyklostezkou se drápat na Bílý Kříž v oranžovém uskupení, nezlomní maratónci jsou tu, pokecat s RiCem, kterého vlastně vidím většinou jen poslední červnový víkend. Někdo už to balí do ledové sprchy, já si to bez pátečního Kelčáku nějak neumím představit. Slovensko hřeje, jen škoda, že HonzaB zase vynechal návštěvu rodného domu posledního astronauta na Měsíci. Kecal pak o tom celý sobotní večer a nedělní ráno, ale aspoň vím, jaký je rozdíl mezi kosmonautem a astronautem. Kelčák bolí jako sviň a je nějaký dlouhý, tak se jen modlit, ať to zítra přeletím v závodním kvapíku bez vycvaknutí. Nahoře ikonické foto, tohle jsou chvíle, které se usazují do paměťových buněk navěky. Večerní tiskovka, elektronické tužky v permanenci, dodávat si navzájem síly a vědět, že zítra jedeme všichni za všechny Vinohradské Šlapky, které na startu nechyběly od roku 2002!
Ráno to již peče, rozjet se ve stínu lesa s HonzouB a vlastně tak otevřít víčko od lepidla, které nás spojí na 6 hodin. Sice mám v plánu to zkusit zaútočit na podium v kategorii, ale vše zabíjí tropická předpověď a první brdek na "Bílý Kříž", kde jsem totálně uvařen a je mi jasné, že Soláň, Kasárna a Bumbálka by byl jen transport zkřečované trosky do krematoria. HonzaB slíbil pomoci Jítě a já se tak s radostí přidávám. Sjezd z Kříže dole neutralizován kvůli štěrku, tak ještě dojíždíme do pěny hlavní skupiny.
Kopec na hranici "Konečná" tak podle tempa Jitky, kterou musím krotit, ale vlastně si dělám berličku pro sebe, abych ji vůbec uhákoval. Vůbec se mi nejede dobře, ztěžka dýchám a jen s hrůzou otírám oschlé rty a zalévám hrdlo flaštičkou ze zadní kapsy. Přilítl i bílý Luke, takže je o zábavu postaráno. Sjezd do rozpálené slovenské trouby ve větší grupě, která jede, jelikož na dohled další grupa. Bohužel v krajnici volně jedoucí potrhaný Vláďa, který se namotal do pádu, do háje to je pech. Rovinu letíme, vlaju na konci a jen s hrůzou přemýšlím, kdo tohle bude platit.
Dojeli jsme čelní balík a před "Kelčákem" znovu krotíme tempo v očekávání věcích příštích. Jitka předvádí svůj hekací koncert a chlapci v okolí jsou u vytržení! Ředitel Libor tradičně fotí a fandí. Sjezd přes kanálky jsem nějak zaváhal, Jíťa s HonzouB odlítli, ale do Bílé na pěkném asfaltu to naštěstí dolepí 56mm ráfky. Je to sen, valíme v lajně, tak jak jsme si to přáli! Kolem přehrady ve vzorné spolupráci, HonzaB a Luke tahají jako koně, já furt za Jíťou šetřím každý pikowattík, tohle vedro mě musí zákonitě zabít! Bufet narvaný, tak tady za jízdy nic neseberu.
Naštěstí Žába a Martina stojí na domluveném místě pod Smrčkem a předvádí oranjes show, která bere za srdce. Dostávám svůj bidon a premiérově i svoji ponožku s ledem za krk. Moc a moc děkujeme za ten servis! "Smrček" se mi díky tomu jede náramně a začínám si to neskutečně užívat. Snová týmová show, nemuset se ohlížet a hákovat soupeře, ale jet jen pro týmové kumpány. Stále ale v hlavě zatažená ruční brzda a hrůzné představy, jak mě ta Sahara sejme.
Ty nehezké brdky kolem golfu, stojku Maralák, U turn zvládáme s bravurou a "Pustevny" jsou tu. Jíťa nasazuje ambiciózní tempo, které nehodlám akceptovat, tohle nás přeci musí zabít a ten závěr nedáme. Luke si vystupuje a já stěží hákuji, ale pomalu se přibližuji k našemu leaderovi. HonzaB hledá stín a kličkuje mezi koloběžkami, které sjíždí seshora. Řvu na něj ať zaleze, stačí mi ty pocuchané nervy z vedra a nechci vidět žádný karambol. Pospolu k bufetu na vrcholu, kde teplota aspoň trochu opadla. Hrabu jako bagr v salámech a v plátkovém sýru, abych trochu srovnal plný žaludek cukru. Letíme dolů a čeho jsem se děsil se nestalo. Na hlavní směr Rožnov jsem plný sil, nohy drží, asijská raketa se snad vznáší nad rozpáleným asfaltem a za sebou jen cítím 2 oranžové duše. Tohle neskutečně naplňuje.
Nový asfalt na "Soláň" to vše povznáší, Jitka si chce jet špic a svoje tempo, a ne aby ji někdo natahoval držku. Takže role se obrátily a docela nám úsměv natahuje ona. Stále vůbec nechápu, co bude dělat na Kasárnách a Bumbálce, vždyť ona vůbec asi netuší, co nás ještě čeká. Nahoře znovu dechberoucí týmová pomoc od Žáby a Martiny, bidon a další ponožka za krk s ledem. Krk mi zmrzl, páteř se proměnila v rampouch a já se začínám těšit na chiropraktika v týdnu. Ale teď frčíme dolů, Jenda si leze za mě a užívá si ledovou sprchu, která létá z mého krku. Karolinka a příprava pod Kasárna. Tady jsem plánoval těžký kolaps z vedra, ale to se vůbec nekoná. Znovu si užívám špice a euforicky řvu do zahrad, ať se lidi schovají, že je šílené vedro. Oranžová show, to, co mě tak stále naplňuje, se blíží ke svému vrcholu.
"Kasárna", neskutečně těžký kopec a Jitka jede jako magor. Kde to kudla bere!!!? Jedu za oči za naší megastar, HonzaB nám trochu odskočil a mě to bolí. Ale nejsou to křeče, není to dehydratace, všechno zatím funguje, nic jsem zatím nepodcenil, a teď si zpětně říkám, že to byl vlastně opojný stav! Stav, který se zase uložil navždy do paměti a budu na něj celý rok myslet. Na budíku vyhlížím tu první točku doleva, kde se to trochu srovná a bufet se přiblíží. Štěrk, kostky a doplnit bidon a frčíme. Já ještě šáteček do huby, jsem úplně bez slin, takž se málem udusím. Padáme do Makova, týmová trojka, a k tomu ještě jeden borec.
Nezapomenutelné chvíle, začíná "Bumbálka", stehna pocukávají, ale tohle si již nesmím nechat ujít. Jitka znovu překvapuje, žádný záchvěv vyčerpaní či zpomalení, neskutečný výkon. Já chvílemi ze sedla rozehnat křečky a pak jen odpočítávat poslední výškové metry letošního Beskyda. Husí kůže, domluva, že to dáme za ramena, nechci tomu uvěřit, že to zase zažiju. Jitko skláním se před Tebou, fakt úžasný, v tomhle vedru, na našem nejtěžším silničním maratonu, fakt paráda. A ty Jendo díky moc, ty jsi prověřený kumpán, se kterým je závodit vždy nezapomenutelný zážitek.
Cíl! Jana to dokumentuje, děkujeme moc, z Mamuta nám takovéto cílové foto chybí. Vycvakávám a dostávám křeče do obou nohou, Kapr s Vláďou mě zachraňují pivem a ze mě endorfiny smíchané s potem tečou na zem. Tohle jsou zase životní chvíle jako bič!
A vůbec všechno to zase bylo skvělý, tak jak si to vždy přejeme, aby to dopadlo. Škoda jen Vládi, ale hlavně, že to jsou jen odřeniny a naraženiny. 12 Šlapek v cíli, podium Jitky a Kapra, večerní bujará tiskovka od Strejdy, 3 dny naplněné smíchem a dobrou náladou, safra, kvůli tomuhle víkendu snad zase má cenu ještě jezdit dál!
A jak jsem napsal na začátku, že Beskyd je etapák, tak ta poslední nedělní etapa na vytočení nohou od Luka stála za to! 40 km a 900 up, mraky štěrku a cest jen pro zdatné cyklisty to teda bylo něco!

Zlatý hřeb letošní maratonské sezóny. To je Beskyd Tour. Každý kopec stojí za to. Všechny mají svá jména a své nezapomenutelné příběhy, které se tradují již desítky let. A některé Šlapky je skoro všechny zažily. I proto se zde setkáváme v hojném počtu, ačkoli pořádná túra je již samotná cesta do Bílé. A když už dorazíme, strávíme tu dvě noci, což jsem nezažil ani v Kitzbühelu. Spolu s Jíťou a HonzouB se ve Frýdku-Místku vydatně předzásobujeme sacharidy a nevynecháme ani zastávku pro moravskou pizzu u Anežky. Rozjetí po krátké trase přes Slovensko mi zpestří žihadlo tisícročné včely. Díky AH od VT je vše OK.

Řazení do startovního koridoru trochu zaspíme, a tak dakarskou Tatru spolu s Kolíkáčem a HonzouB marně vyhlížíme. Lesní sjezd z Bílého kříže je letos bohužel plný štěrku, a tak organizátor oznamuje, že se pojede nezávodně. Přesto se v úvodním stoupání na Bílý kříž jedou takové bomby, že to ani moc necuká, přestože potkáváme dodávku v protisměru. Ale hned na první štěrkové louži to ogar vedle mě pokládá. Uvažuji, jestli má smysl se tu vyndávat, když se balík nejspíše znovu spojí už ve sjezdu. Při pohledu za sebe vidím docela velkou mezeru, a tak se donutím vydržet s čelem. Ve sjezdu nás pár lidí dojíždí a cpe se přede mě, protože si nechávám větší bezpečnostní odstup. Ten se mi vyplácí ve sjezdu do Turzovky, kde o pár metrů vpředu havaruje Vláďa. Naštěstí se mi podaří zastavit a poté doskočit balík. Přípravu na Kelčovské sedlo jedu rozumně, takže na stěně nemám problém. V následujícím sjezdu do Bílé cítím pálící se brzdové špalky borců přede mnou. Spolu s Polkou Karolinou, která mě při Mamutu nechala na Grapech, začínáme formovat skupinku. Za odbočkou na úsek kolem Šance se skupina trhá. Lepím to. Když pak během své špice ohlédnutím zjistím, že se to opět drobí, zatímco pár stovek metrů přede mnou zahlédnu podobně velkou skupinu, rozhodnu se přeskočit. Klasikářský úsek kolem Šance je k tomu ideální. Nová skupina se také trhá, ale alespoň je tu více lidí ochotných sjíždět. A tak se po hlavní silnici na Ostravici jede kompaktně. Za zatáčkou na Smrček mi s úsměvem podává bidon Žába, který už to doma bez kola nemohl vydržet, a tak alespoň takto pomáhá týmovým kolegům. Moc díky! Smrček vyjíždíme v dobrém tempu. Ve sjezdu mě vyděsí traktor, kolem kterého se sotva prosmýknu. V tomto drsném kraji se dře i v sobotu, a tak navzdory pokynu dobrovolného hasiče a musel jet, i kdyby cyklisté padali. Naše skupina naštěstí nepadá a vzájemně si pomáhá až pod Pustevny, které ji rozbijí na prvočísla. Nahoře doplnit bidon, sólo sjezd a postupným dojížděním formování malé skupinky. Kompaktně přes Soláň, kde překvapuje Žába s dalším bidonem. Martin Hatňančík se odmítá střídat na špici, že se prý sotva drží. Ale sotva dorazíme ke Kasárne, ukáže nám záda. Z Kasárne opět sám, cestou na chvilku nabrat mladého zkřečovaného eliťáka, ale pak se Vítem Novákem na Bumbálce opět nechat dotáhnout k Martinovi. Ten ve sjezdu do Bílé opět netahá, aby měl dobře pošetřeno na spurt. Vít špatně zařadí, přesto je z naší tříčlenné skupinky druhý, protože se na rozdíl ode mě nebojí cílovou otočku ostře zkrátit. Jak jsou zážitky relativní! Vít se prý cestou dvakrát stavil zchladit v potoce, jak mu bylo hrozně. Mně se jelo naopak dobře, závodil jsem od začátku až do konce a dojeli jsme na chlup stejně.

Třešničkou na dortu je Lukova trasa pro nedělní vyjetí, spíše však dojetí. Průměrnou rychlostí 18 km/h zdoláváme lesní cesty-necesty, abychom se podívali na vyhlídku za dveřmi na Martiňáku. Díky, kamarádi, zase to bylo velké a stálo to za to

Vrátit se zpět bylo nepopsatelně obtížné. Nebudu to raději blíže popisovat a chrlit na všechny tu temnotu. Odloučení, samota a beznaděj. Obléhaný a jen z posledních sil vzdorující svým démonům... To ne.
Přenesu se rovnou do roku 2024 na start Beskydu. Absolvoval jsem krátkou 120km trasu. Na víc jsem neměl, i když jsem se ukrutně snažil. Tehdy v minulosti jsem si neuměl ani představit to, že bych se zúčastnil cyklomaratonu a nejel dlouhou. Teď jsem vděčný i za to, že tady vůbec můžu být. Být s lidmi, na kterých mi záleží, na místech, kde věci dávají smysl. V roce 2024 jsem na 120 Km trati zažil velké utrpení a v cíli obrovský pocit studu. Za špatný výsledek nebo spíše za to, že jsem dokázal ztratit to všechno, co jsem kdysi měl. V tom momentě jsem byl hanbou cyklistiky i našeho týmu. Vědom si toho, že na dlouhé trasy se už nikdy nevrátím a hnusu nad sebou samým.
V roce 2025 jsem byl na Beskydu v nesrovnatelně lepším stavu. Dřel jsem na sobě jako nikdy před tím, nic jsem si nedaroval, nic jsem si neodpustil a skutečně se někam posunul. Opět stojím na startu krátké 120km trasy. Kladu si však neskromný cíl, zlepšit se oproti loňsku o hodinu. Nakonec se mi podařilo zlepšit se „jen“ o 47 minut. Se svým výkonem jsem byl opravdu spokojen. Byl jsem opět s lidmi, na kterých mi záleží, na místech, kde věci dávají smysl a nemusel se stydět. Seděl jsem s našimi borci z dlouhé trasy a vyjadřoval úctu těm opozdilcům, kteří docházeli do cíle s obrovskou ztrátou. Utrpěli velké časové ztráty, ale v mých očích rozhodně ztrátu neutrpěli. Všichni si zachovali úctu, důstojnost a důvěryhodnost. Z mého pohledu je ztráta důvěryhodnosti tou největší, nejhorší a nejvíce zahanbující ztrátou jakou člověk může utrpět. Co vůbec znamená pro ostatní člověk, který ztratil důvěryhodnost? Kým je? Je vůbec někým? Co já a moje důvěryhodnost?
Nějak rychle jsem se opět dostal od spokojenosti k chmurným úvahám. Dnes, po svém opravdu dobrém výkonu mohu rozhodně být spokojen. Nebo ne? Co to vlastně teď pociťuji? S tím, že na dlouhé trasy už nemám, jsem se smířil a maximálně využil to, co mi ještě zbylo, tak co to vlastně cítím? Celé to pochopím v momentě, kdy do cíle dorazí úplně poslední jezdec, respektive jezdkyně-poslední opravdová hrdinka dnešního dne. Já jsem tam měl být také, měl jsem tu dlouhou trasu zkusit, dorazit do cíle spolu s touto hrdinkou nebo i po ní, nebo i dlouho po ní, úplně poslední a vlastně první, který se nevzdal. Ani dnes nemám být na co hrdý, ani dnes jsem nepřekročil svůj stín a nedokázal jsem vůbec nic. Jsem tu jen do počtu a naivně si myslím, že snad někdy budu mít právo sem patřit.
Než se konečně dostanu k Beskydu 2026 musím se po věnovat i tématu, které jsem načal. O hrdinech a především hrdinkách. Ženy a holky v cyklistice jsou mimořádně důležité. Já osobně si bez nich cyklistiku neumím představit. Mám z nich velkou radost a obdivuji je. Líbí se mi, jak některé všechno řeší a jiné zase neřeší vůbec nic, jak jsou hrdé, pokud se jim daří a pokud jim to nejde, tak s tím srdnatě bojují. Věřím a doufám, že holek v cyklistice bude stále více.
Jitka je v této komunitě skutečnou osobností, která dosáhla úžasných výsledků tvrdou prací a já se nebojím prohlásit, že ji nesmírně obdivuji. Je to člověk, který vyzařuje obrovskou energii, kterou ostatní cítí a díky této energii se posouvají. Možná to zní jako idealismus, ale jednoduše existují lidé, kteří potřebují najít někoho ke komu by mohli vzhlížet, lidé jako jsem já. Když jsem se na podzim dozvěděl, že Jitka bude jezdit za Šlapky, lezly mi oči z důlek. Trénoval jsem systematicky a nepolevoval. Když jsem Jitku potkal na soustředění, už jen zjištění, že můj idol dýchá stejný vzduch jako já, ve mně vyvolával silné odhodlání. Když jsem si s ní mohl povídat, cítil jsem nepopsatelný příval energie, a když jsme se po návratu z posledního tréninku loučili tehdy se ve mně odehrála obrovská změna. Z temných zákoutí mé duše se začalo šířit světlo, stará rezavá a zadřená kolečka se najednou znovu daly do pohybu a náhle jsem v sobě objevil cosi, o čemž jsem si myslel, že už jsem to nenávratně ztratil. Někomu tato má vyjádření mohou někomu znít směšně, ale má to i rozumné vysvětlení.
Věříme ve své idoly, obdivujeme je, vzhlížíme k nim a považujeme je za jakýsi lepší druh lidí. Není to idealismus, ani posedlost ani pomatenost. Jednoduše tímto způsobem v sobě probouzíme naději, že pokud oni jsou lepšími lidmi, tak i mi se dokážeme stát lepšími. Takto já, vzhlížející ke svému idolu, nacházím v sobě to nejlepší, stávám se lepším ve sportu i charakterově. Snažím se být tou nejlepší verzí sebe sama.
Hned po příchodu ze soustředění jsem se přihlásil na dlouhou trasu Mamuta, zaplatil startovné a víc nad tím nepřemýšlel. Rozhodnutí padlo a jde se do toho. Mamuta jsme si s Igorem opravdu užili, nádherné počasí, nádherná trať a po 11 letech jsem opět dokončil dlouhý maraton. není k tomu víc co dodat. Při těžkém rozhodování, zda volit mezi dalším maratonem ve vzdáleném Trutnově nebo mezi závody v okolí Brna se nakonec události rozjely samy. Na Krakonoši jsem zažil svou jedinou krizi v letošním roce, při sjezdu v brutálním dešti, ale dokázal jsem ji překonat a spolu s Igorem jsme bok po boku dorazili do cíle i tam. Tady také není víc co dodat, přesuňme se konečně do Bíle v Beskydech.
Jsem opět s lidmi, na kterých mi záleží na místech, kde věci dávají smysl. Počasí je pekelné. Toto přežije pouze ten, kdo do sebe nalije obrovské kvantum tekutin, a to bude rozhodující. Beskyd znám až notoricky dobře, velmi dobře vím, jak umí být nemilosrdný, vždyť je to jediný maraton, který jsem dvakrát zabalil. Mám oprávněné obavy a kladu si otázku: Nastane dnes "TEN DEN"?
K podivu se cítím opravdu dobře a bez jakýchkoliv problémů vylezu i na Kelčovské sedlo. Nesměle si začínám věřit, dnes možná nebude "TEN DEN". Ve sjezdu z Kelčáku lze na krátkém úseku nabrat velmi brzy rychlost nad 60 Km/h. To se mi stalo a hned první pravotočivou zatáčku jsem nevybral. V plné rychlosti zapíchnu přední kolo a letím. Nebe je dolů, o půl vteřiny už je nahoře a následně zas dolů... Koutkem oka zahlédnu opodál stát Smrtku s kosou. "Tak ahoj stará kamarádko, opět se setkáváme." Uvědomím si, co se děje a ve zlomku vteřiny se se vším smířím. V letošním roce jsem dosáhl skvělých věcí, vrátil jsem se zpět tam, kde jsem toužil být a získal jsem zpět to nejdůležitější, získal jsem důvěryhodnost. Teď letím a jsem připraven, že to všechno právě tady a teď končí. Smrtka se však otáčí zády a tváří se, že nic nevidí... Je tu hustá vysoká tráva a je jí tu hodně. Vyryji do ní brázdu jako meteor, který padl do pole a zastavuji se. Vteřinu po mně dopadne i kolo. Oba jsme v pořádku. Nemám ani jen škrábanec. Tak se vydrápu opět na silnici, nasedám do sedla a rozjíždím se. Zkontroluji si kapsy a sakra, chybí mi telefon. Musím se po něj vrátit. Šlapu pár metrů v protisměru k místu pádu a potkávám pár cyklistů včetně Igora. Musel to být opravdu bizarní pohled, telefon hned najdu a upaluji. Igora doběhnu těsně před občerstvovačkou a stručně mu vysvětlím co se stalo. Na občerstvovačce dochází voda a podaří se mi vyžebrat sotva jeden bidon. Toto může být v tomto pekle fatální moment. Je dnes "TEN DEN" ?
S touto situací jsem ale počítal a předem si ověřil, že voda se dá sehnat na nedaleké benzínce kolem které pojedeme nebo případně po krátké zajížďce ve stánku s občerstvením. Při výjezdu od přehrady se zformuje pěkné grupetto. Bidon z občerstvovačky mám vypitý už teď a navrhuji více lidem, abychom na benzínce zastavili společně. Nikdo se nepřidá... Máme před sebou Smrk, Maralák a Pustevny a toto nelze přežít s prázdnými bidony. Na benzínce zastavuji sám, ale vím, že dělám správnou věc. Ztratil jsem 3 minuty, ale to dnes neznamená nic, tekutiny jsou dnes na prvním místě. Oba bidony doplněné a stíhám grupetto s Igorem. Ve vrchní části Smrčku už je vidím před sebou. Jeden z bidonů už mám prázdný. Je to peklo. Sjezd se Smrčku a mé ikonické místo v podobě odbočky u popelnic. Profrčím kolem Golfu a dobíhám zadní voje skupiny. Igora nevidím. Od Lenky se dozvídám, že Igor špatně odbočil a pravděpodobně je za námi. Někde v okolí Maraláku se v prudké zatáčce opět ocitnu ve vysoké rychlosti mimo trať. Vzápětí jsem však bez jakýchkoli následků znovu na silnici. Začínám zvolňovat a rozhoduji se, že zkusím počkat na Igora. Pod Pustevnami se mi podaří s Igorem telefonicky spojit, signál vypadává, ale pochopím, že pokračuje dál a je pár minut za mnou. Super, Pustevny budu šlapat v klidu, pošetřím síly a Igor mě dříve či později doběhne, při nejhorším se zdržím trochu déle na občerstvovačce a počkám ho tam.
Rozvážným tempem stoupám vzhůru a snažím se s každým přehodit pár slov, povzbuzovat pomalejší a dávat jim najevo, že v tom nejsou sami. Pokud mě někdo předjede upřímně se těším z toho, jak mu to jde. To jsou uvnitř ta rezavá kolečka, co se tehdy roztočily. Teď už se točí hladce a plynule. Na občerstvovačku dorazíme bok po boku s kamarádem Pavlem poté, co jsme takto bok po boku zdolali větší část stoupání. Pořádně se nadlábnu, doplním bidony a už vidím přijíždět Strejdu. Strejda mi sděluje, že už je to pro něj trápení a balí to. Nedá se nic dělat, pokud to nejde, tak to nejde. Pár vteřin uvažuji, co s „načatým večerem“. Křeče nemám, krizi nemám, všechno mám doplněné. Očima vyhledám Pavla, který také na občerstvovačce Pustevny tráví trochu víc času a hned na to společně vyrazíme. Sjíždíme do Bečvy k "místu posledního soudu" a bok po boku odbočujeme směr Soláň. Pociťuji ryzí hrdost, že jsem našel odvahu odbočit správným směrem a těším se, že v tom okamžiku nejsem sám. Spolupracujeme až téměř na vrchol stoupání. Tam se naše cesty rozejdou, neboť Pavel potřebuje trochu času k odpočinku, zatímco já se obávám, abych neztuhl. Takže doplním vodu a pokračuji. Pod Kasárnami doběhnu pár cyklistů. Každého alespoň pozdravím a Kasárna jednoduše v rámci svých možností nějak vyšlapu, jak-tak se to dá. Nastane dnes "TEN DEN"?
Na občerstvovačce vezmu už jen jeden bidon, i když kamarád Tomáš, který vyrazí z občerstvovačky trochu dříve doporučuje vzít dva. Za občerstvovačkou je třeba ještě zabojovat, jelikož stoupání pokračuje několika opravdu tvrdými úseky a je to už pořádně na morál. Sjezd si docela dávám, ale tentokrát pěkně držím stopu. Přejdu přes bývalou celnici a začínám stoupat na poslední kopec. V dlouhé pravotočivé (tam kde je velká odstavná plocha) náhle pocítím silnou potřebu hluboce se zamyslet.
Jednoho dne všichni zaplatíme. Za všechna nesprávná rozhodnutí, za všechna selhání, za všechny chyby, za všechno špatné, co jsme udělali. A já zaplatím opravdu šeredně. Mnohokrát jsem se smál těm, kteří byli slabší, naopak jsem pohrdal těmi, kteří byli lepší, protože jsem byl přesvědčen, že nikdo si nezaslouží být lepší. Je sice pravda, že mnohokrát jsem v životě neměl možnost volby, především kvůli zdravotním problémům, kterým čelím od narození. A pokud jsem i měl na výběr, tak jsem stál před rozhodnutími, kde bylo možné vybrat si jen ze samých špatných možností. To mě ale neomlouvá. Nemůžu za to, ale nemůže za to ani nikdo jiný. Příliš dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že každý dostal nějaké karty a každý se snaží hrát s tím, co má v ruce. Někdo nedokáže vyhrát ani s těmi nejlepšími kartami. Já se snažím se špatnými kartami odehrát dobrou hru, a to by měla být ta moje cesta. Ubližoval jsem, pohrdal jsem, chybil jsem a jednoho dne za to šeredně zaplatím. Ale ne dnes... Dnes NENÍ "TEN DEN". Dnes mi všechno projde, protože dnes jsem dokázal být tou nejlepší verzí sebe sama.
Ve stoupání na Bumbálku zúročím všechny ušetřené síly a roztáčím docela slušný rytmus. Po chvíli dojedu Tomáše. Ten konstatuje, že mému tempu asi stačit nebude. Tak trochu zvolním a Tomáše naberu do háku. Sjezd a cíl jsou nádherné momenty a pokud možno, člověk by se měl o tu radost podělit. Dnes jsem potkal spoustu úžasných lidí, zažil okamžiky plné odvahy, odhodlání a měl jsem i tu pověstnou kliku. Dnes zde vzniklo mnoho úžasných příběhů.
Jako prvního v cíli potkávám Kolikáče. Kamaráde Roberte, také vzpomínáš na všechny ty předem prohrané, a přece vybojované bitvy? Společně jdeme za ostatními. V posledních letech platilo, že když jsem se blížil ke skupině Šlapek, byl jsem ostýchavý a uvažoval, jestli bych se neměl nejprve zdvořile zeptat, zda k nim můžu. Dnes vím, že se ptát nemusím, dnes jsem se po všech těch letech opět stal jedním z vás!
Epilog
Pamätná izba E. A. Cernana, otvorená v roku 1994, sa nachádza na 1. poschodí v budove Obecného úradu priamo v centre obce Vysoká nad Kysucou. Izba vznikla pri príležitosti navštívenia obce E. A. Cernana ,,Apolóna z Kysúc ˮ - vnuka Štefana Čerňaňa a Anny rod. Lučanovej. Pamätná izba, ktorú graficky a esteticky navrhol akademický maliar Miroslav Cipár, je zdobená dobovými fotografiami Kysúc prelínanými fotografiami zo života E. A. Cernana. Nájdete tu i publikácie týkajúce sa E. A. Cernana, pamätnú medailu či pamätnú poštovú známku, no i dva malé artefakty z kozmických lodí Apollo 10 a Apollo 17. Súčasťou je i pamätná kniha s vlastnoručným zápisom a podpisom E. A. Cernana, ktorý zápis osobne vyhotovil pri návšteve obce Vysoká nad Kysucou.