Krakonošův cyklomaraton

Všichni bychom si přáli naplnění Kaprova tradičního proroctví „Ani nekápne“. Pro jistotu ale balím tašku s oblečením na tři roční období. Cestou prší, ale na startu v Trutnově je téměř sucho, takže to s oblečením nepřeháním. Spolu s HonzouB, Kolíkáčem a Lukem se řadíme relativně vzadu. Ale v tom množství lidí nejsme kompaktní a každý se ocitáme jinde. Já číhám na nějaký expres zleva, ale nikdo nejede, naopak peloton se brzy rozděluje na několik balíků. Nezbývá než se alespoň ke Kolíkáčovi, který se ocitnul o balík přede mnou, dolepit vlastními silami, nicméně čelo je dávno pryč. Trasa je trochu jiná než loni. Kratší, ale zato přibyla jedna těžká stojka – Střízlivák do Žacléře. Wattmetr se mi nenapároval, a tak vidím jen své rekordní tepy: 182. Nejradši bych si ten krpál vyšel pěšky, ale množství povzbuzujících lidí mi to nedovolí. Tady ztrácíme HonzuB a pokračujeme jen s Kolíkáčem, abychom před Polskem dotáhli Lukovu skupinu.

Jako minule se i teď formuje větší balík, takže Polsko je v poklidu. Skoro až na vrchol Pomezek hákuji jednoho borce z Unlimited. Na české straně je už vydatně mokro, takže když nás ve sjezdu předjíždí čelo krátké trasy, z opatrnosti je nedokážu pořádně hákovat. Kolíkáčovi se to daří lépe, zatímco mě zachrání až Vláďa, který mě dotahuje. Čela krátké trasy si ale dlouho neužijeme, protože čelo odbočuje doleva na Horní Maršov, zatímco nás čeká Pec pod Sněžkou a stoupání na Pražskou boudu. Úvodní stojka mi ve srovnání se Střízlivákem připadá směšně krátká. Pak je profil sice výrazně lehčí, ale delší, a vzhledem k tomu, že od Polska nebyla možnost si moc odpočinout, mám toho plné zuby. Vláďa i Kolíkáč jsou o něco rychlejší. Nahoře nestavím a v rozbitém sjezdu Kolíkáče brzy doháním. Dole máme i Vláďu. Tady už je definitivně rozděleno, jedeme v šesti.

Na Strážné ještě kompaktně, ale z Černého Dolu Martin Jílek nasazuje tempo, kterému stačí jen Vláďa, David Maraček a já. Ve sjezdu do Svobody nad Úpou už vydatně prší, možná to jsou i malé kroupy. Hrádečské serpentýny kloužou i za sucha, na chvilku mám zadní kolo ve smyku, ale všechno dobře dopadne. Skrz naskrz mokrá čtveřice se blíží zpět do Trutnova. Vybavuji si cílový spurt na mokrých kostkách v SuperGiroDolomiti. Stejně jako tam i zde Vláďa o riziko nestojí. A tak si na závěr symbolicky zabojujeme jenom David a já. Nejtěžší okamžiky paradoxně přicházejí až po konci, když nezastavitelně drkotám zuby, než se konečně v autě převléknu do suchého. Co mě nezabije, to mě posílí, tvrdí Nietzsche. A tak se opět posilněni můžeme směle vydat vstříc dalším maratonům 😊

Alchymie, jaký hadry na sebe, ráno u auta pere slunce, ale v hlavě třeba promrzlý Klikáče a aktuální radary hodně nejasné. Nakonec jen komboška, lehký dlouhý dres a dlouhé rukavice. S kumpánama se rozjet a zaplout do balíku. Hned za přejezdem na konci Trutnova palba a o žádném balíku se nedá hovořit. Jedu v tvrdé lajně a přeskakuji si dopředu. Na dohled Vláďa a Luke, kolem sebe cítím Nemiho. Nová lahůdka Střízlivák a nekonečných bolavých 300 m k vrcholu. Do Polska se letí a sjíždíme grupu s Vláďou. Před Lubawkou dopředu, zkontrolovat osazenstvo balíku, ukázat, že tu jsme a zajet si pro fotku. Cítím se dobře, nohy jedou, kolo letí. Vláďa operuje u špice a Béda chce s ním. Chci bojovat a nechat tady vše, tak nesmím váhat. Skáču do tohohle vrchařského vláčku a jedu jako bezmozek. Vláďa odpadá od Bédy, já to ještě nechci vzdát, ale po minutě jsem rychle vystřízlivěl a raději zalezl za Vláďu. Ten jede krásné tempo, a navíc Béda je stále na dohled. Parádní chvíle, euforie! Ta však končí těsně pod vrcholem, kdy nás sjíždí Pavel Popiolek s Kristianem Hynkem. Málem kolabuji, myslel jsem, že píšeme jiný scénář než minulý rok. Sjezd mokrý, navíc do nás najede čelo krátké trasy, tak opatrně. Pravá směr Pec, 3 oranjes, Kristian, Pavel a Béda, Honza Dvořák, dám to s nimi? Pod Pražskou to strašně rychle uteče a teď už si každý píše svůj příběh. Nemi heká, Béda mizí. Bidon jsem vyluxoval a těším se nahoru na bufet, jak si vezmu od holek nový. Stále za Pavlem a Kristiánem, za mnou Nemi, Vláďa před námi na dohled. To by mělo klapnout. Bohužel bidony nejsou, jen kelímek, tohle jsem tedy s mými holkami prokaučoval, ale stejně díky, že jste tam byli. Bohužel mě to nějak rozhodí od pozornosti a rozsekaný úsek vůbec nezvládám. Pak přijde ta blbá nenápadná stojka, kde málem zastavím. S Nemim se snažíme střídat, ale mokrý sjezd nám vůbec nechutná. Čím dále více je mi jasné, že Pavla už neuvidíme. Na Strážné vždy kolabuji a nejinak je tomu i dnes. Vláďa je při síle, tak ho vysílám s mým bidonem napřed na bufet. Díky Vláďo, tohle klaplo! Po sjezdu v Horním Lánově málem nevyberu na suché silnici točku, prudce brzdím a vytrhávám nohu z pedálu a málem si ustelu. Tohle vůbec nepřidává. Do Černého Dolu najíždíme asi v 6 lidech a borci za to berou, i když před námi nikdo není vidět. Chytám svoje tradiční díry a pak si to zase doskakuji, ale smutný konec je tu. Nemi s Vláďou akceptují tempo skupiny, já s jedním borce odpadám. Začíná pršet. Cukají mi křeče, ale posez na špičku sedla zabírá a zaháním je. Zaháním bohužel i watty, které zoufale hledám. Nemám sílu ani zařvat moc, nějak věřím, že kluci dole po sjezdu počkají. Na Hoffmankách mě ještě přežehlí jeden borec stylem, který už je mimo moji aktuální realitu. V potocích vody dolů a na hlavní směr Hrádeček sám. V dáli mizí oranžové šmouhy. Tělo vyřízené, jedu jistotu, ať hlavně nelehnu, serpentiny dolů jsou zase pěkný mazlavý tobogán. Na metě 7 km do cíle mě dojíždí další borec, hákuji, jede pěkně a nechce, aby nás sjela grupa za námi. V ní čekám HonzuB a je mi nějak všechno jedno. Safra, proč to tady vždy takhle mám v posledních letech? U cedule Trutnov nás mají a jsou pěkně rozdováděný. Je tu Ján Svorada a nejlepší holka z Polska. Já jsem ale už úplně vypnutý, takže je nechám odjet a vůbec to neřeším...

Můj vztah ke Krakonošovi se v průběhu let tak nějak mění, Krkonoše jsou přeci jenom kousek a vlastně není problém si ty všechny kopce objed v jeden den a možná je to i zábavnější. Ale zas člověk celou zimu trénuje a tak by to chtělo někde zužitkovat...

V euforii z Top Dolomites proto platím startovné a moc neřeším ani počasí, po návratu ve středu cestou z práce málem umrznu a na mobilu bliká, že vlastně není šance, že to v sobotu bude za sucha. Ale tak je to závod tak holt pojedu i když se mi úplně nechce - vzpomínky jak při stoupání na Pomezky pršelo zespodu zboku pořád nevybledly.

V pátek se ale přeci jen poctivě rozjedu na Rouvy a v sobotu ráno frčím na start. Nakonec parkuju na ploše, ale ještě v 8:30 se dalo úplně v pohodě zajet do garáží. Luka potkávám na prezentaci, oblíkám se, nakládám gely a jdeme se rozjet. Zaručená mapa od Kolíkáče z let minulých je celkem k ničemu a tak radši jedeme po šipkách. Do hlavy vrývám mantru dnešního dne - až za koleje je potřeba jet vlevo a jedinej správnej pohyb balíkem je dopředu.

Do koridoru dorazíme celkem pozdě, takže stojíme někde v půlce, tím beru závodění za vyřešený. Ale ukazuje se, že na mokru se nikdo nikam moc nehrne, takže celkem rychle frčím kupředu. Za kolejema to proskakuju docela rychle. Jak se to začne zvedat tak je ale něco jinak oproti posledním letům - na 350-360W sotva hákuju čelo, kdysi to stačilo na to se během stoupání proskákat dopředu a jako poslední frčet dolů. Letos to sotva uvisím přes horizont. Kupodivu mi to ze sjezdu neodjíždí moc daleko a před zatáčkou mám balík na kousek, odhadem jsem tak TOP 50.

Odbočku si ale bohužel nepamatuju a trochu přebrzdím. Balík jede kompaktně a docela rychle a vůbec se k němu neblížím, takže to je asi konečná. Kupodivu nejsem sám a tak se formuje malá skupinka. Spolupráce úplně nefunguje, jednu chvíli se zvedne borec z Unlimited a zkouší to mocným nástupem docvaknout těsně před Žacléřem, ale nakonec to taky nedali.

Střízlivák si tak jedu sám s tím, že si to vyjedu rozumně sám, nahoře konečně něco sním a snad mě dojede nějaká grupa. To se i stalo a tak dole před odbočkou do Polska se zašívám na konec s vidinou ani nešlápnout až pod kopec. Někde se tam zhmotní taky Luke a Kolíkáč, který přiletí a huláká točíme. Moc té taktice nerozumím, ale nakonec se teda zvedám a jedu ho z čela vypakovat.

V Lubawce se nacpu před náměstím dopředu, abych měl kostky v klidu a valíme směr kopec. Kolíkáč hlásí, že je tu Béda Průcha a že se jede o bednu, cestou mě zdraví Popiolek. Pomezky jedu robotí tempo a vláčím Kolíkáče. V půlce si nastupuju Béda, chvíli to zkouším hákovat, ale smrdí to hodně drahým účtem, takže to odpojuju.

Do sjezdu si trochu nastoupím a za zatáčkou se objevuje čelo krátké trasy. Ve sjezdu mokro a auta, takže si nechávám odlep a doufám, že až se to srovná tak to nějak dolepím. Za hupem má po sjezdu díru i Nemi a zjevně nemá moc v úmyslu lepit svoji díru. Ale já chci do skupiny a hlavně vláčet Kolíkáče. Nemi skáče do háku a nakonec si ještě před zatáčkou na chvíli stihnu oddechnout. Do Pece se docela jede, snažím se najíst a úkoluju Kolíkáče, aby jedl a pil.

Pražská mi úplně nechutná, byl to jeden z těch pomalejších časů - poslední roky se nedokážu dokopat jet i v té krátké rovince. V kopci zjišťuju, že Nemi I a Nemi II vydávají v kopcích podobné zvuky, akorát Nemi I teda víc vypadá, že by mohl umřít a u toho se mi nechce moc být. Na Pražské chytit kelímek s vodou, trochu vypít a jedu dolů. Tam mě předjíždí a finálně odjíždí Popiolek.

Sjezd celkem znám, na jaře jsem ho jel na sněhu, takže to zas tak úplně neflákám až na spodní část s mechem. Kolíkáč a Nemi mě dojíždí až ve vesnici. Zapracováváme se do skupiny. Kolíkáč je bez pití tak vyrážím napřed.

A než jsme se nadáli, je tu stoupání na Hoffmanky. Někde v Černém Dole do skupiny doskočila Zuzana Slavíková a říká Kolíkáčovi: Jste nejslabší, máte padáka. Grupa najednou docela jede, moc mi to nechutná, borec na špici jede úplně pitomý tempo s nástupama. Těsně před horizontem začíná slejvák, ve sjezdu to ještě chvíli povolilo ale dole už mám docela díru a dolepuju skupinu šíleně dlouho. Z Hrádečku opatrně a valit do cíle. Na kruháči si z toho vystupuju, dojezd tady nesnáším za sucha a natož když se tam z kopce valí voda.

Nakonec to byl docela fajn den a děsně rychle to uteklo, čas jsem měl cca stejný jako pár let dozadu, kdy jsem si tu zajel osobák.

Lukovi tímto ještě díky za zapůjčení návleků a všem díky za oranžovou společnost a třeba zase za rok

A tradičně pro letošní rok nějaké poznámky k jídlu - v zásadě pro úspěch s drobnou úpravou zopakovat Top Dolomites - ráno kaše a navíc dvě vejce a kousek pečiva. V autě cestou ještě banán, to všechno do 8hod, tj. 2h před startem, pak cca hoďku do startu ještě pre-race želé. V autě vypít 0.5l ionťáku bez cukru. Na začátek závodu ionťák bez cukru, pak s Cukrem a pak už cestou gely - to jsem trochu bohužel ze začátku flákal a na Pražskou mě to trochu dohnalo (?60g na hodinu).

Ono se řekne jen tak si jezdit, tak jsem se jen tak ze setrvačnosti přihlásil na Krakonoše. A na startu domluvil se Sergejem, že když se potkáme, tak mu zkusím pomoct, čas kolem 4:30 by loni byl na první místo v jeho kat a to mi přišlo hratelný...
Po startu se nějak zapnul autopilot a vcelku bezbolestně mě odvezl blíž k čelu. Hned z kraje Olešnice to začalo praskat, což bylo dáno asi tím, že letos startuje elite společně s námi. První prasklinu jsem přeskočil, ale u dalších už jsem nechal řešení na ostatních a u vrchu překvapeně zjistil, že s čelem jel jen Vláďa a zbytek týmu není ani v mojí grupě. Docela úlet.
Skupina jede, tak se neangažuju a přemítám jestli tam někde lehli, nebo to jen po... nezvládli.
Pak přichází novinka v podobě utahujíci stojky jménem Střízlivák. Ten je tak prudký, že to lámu i na 35x36 a láme se tu i časoprostor, jak jinak si totiž vysvětlit, že jsem se dole otočil a za mnou prázdno, v půlce jsem viděl Kolíkáče s Nemim zhruba 2 metry za sebou a nahoře na náměstí za mnou zas nikdo nebyl.
Udržel jsem teda nějakou svou skupinu a valíme stíhat lepší část. Docela se to vleče a chci trochu přidat, ale všechny ztrácím. Nemám v plánu tu blbnout sám, tak svěřuju a čekám. K mému překvapení ale nedojede moje skupina, ale grupa kde je Nemi i Kolíkáč. Zkušenějším je asi jasné, že jak mě viděli, tak určitě nejeli v háku a nečekali až mě sjede zbytek.
Nicméně toho se dá i využít a místo hecování ke sjetí skupiny kam sem chtěl dojet stačí prohlásit, že tam je Vláďa. To rozvášní Ujgurské karbonové monstrum do rychlosti kolem 55 km/h na rovině, což Dogma s klidem vlastním akceptuje a když se na špici trochu pokroutí i Nemi jsme v grupě snad o 50 lidech.
Následuje přesun pod Pomezky, při kterém se nejdřív neškodně větrá Kolíkáč a pak z nějakýho důvodu i Vláďa, kterej ale zkazil radost z pohodového výletu minimálně třetině skupiny, včetně mě.
Pomezky čekám na Sergeje dle domluvy a aspoň tak nemusím hledat jinou výmluvu proč by mě to dneska odjelo. Ukázalo se to nakonec jako moudré rozhodnutí. Nahoře čas na bufet a za chvíli je tu Sergei. Než si vychutnám salámek a vezmu rohlíček, už má 50 metrů a na mokrým sjezdu ho už neuvidím a to jsem předjel dost lidi a mě nikdo. Tak to mám to domestikování hodně rychle vyřešený.
Cestou do pece ho vidím, ale moje grupa jede zhruba stejně rychle jak jeho dvojička. Pak Pražská, která se mi překvapivě jede stejně blbě jako každej rok, jen to letos trvá o 2 minuty dýl. No... úplně teď nedržím životosprávu... jen tak jezdím a jen tak jsem trochu přibral, no.
A nepřekvapivě sem si teda Sergeje moc nesjel a před náma další sjezd. Dole ještě založím a valím šlapavý pasáže, ale pomalu začínám přemýšlet, co vlastně budu psát do reportu o tom domestikování...
Naštěstí za odbočkou na Strážný vidím orange dres a snad i žerou nebo co, tak se mi tam daří dojet. Taky dám gel, domlouvám tempo a lezu na špic. Cyklistika zas má smysl a začíná mě to bavit. Grupa se nabaluje, někdo zkusí přitopit, ale držím tempo a za chvíli to borec vzdá. Před bufetem ještě info od Sergeje, že nestavíme. To mě trochu vyděsí, protože už moc pití nemám, ale co já jako domestik do toho mám kecat. Když chce jet, tak pojedem. Horší je, když mi naznačí, že můj sweet spot mu přijde moc easy a mám přitopit. To už na mě jdou mrákoty a svou životnost v závodě odhaduju sotva někam do půlky Hoffmanek...
Dle pokynů přitápím, naše grupa se natahuje, nahoře jsme jen 3, podávají bidony, tak jeden ukořistím a valíme dál. Sjezd mokrej, pak založit na rovince na hlavní a nějaký rozumný tempo směr Hoffmanky. V kopci naštěstí Sergei nepožaduje nic nad sweetspot, tak se trochu uklidním. Nabrali jsme další 2 nebo 3 lidi a ty pak mají pocit, že sami pojedou rychejc. Sergei nereaguje, tak mu jedu konstantní tempo a zbytek kopce jedeme jen 2. Po sjezdu, kde už teda prší a je solidně mokro zase skupinu postupně sjíždím a Hrádeček dáme všichni dohromady. Letos nikdo nespadl, ale pro změnu tam ležela ve škarpě motorka.
Pak se ještě podaří sjet pár lidí, ale bohužel před kruháčem má Sergei trochu krizi. Nikdo z jeho kategorie ale neodjel, neb s námi nikdo nejel. Do cíle každej sám, Sergei na max a já po mokré dlažbě v klidu a ujišťujeme se navzájem s kolegou, že nikdo z nás rozhodně spurtovat nebude. Nakonec 4:30, leč letos z toho není ani bedna, to ale nic nemění na tom, že jsme si to oba dost užili.