Lukov

Notně vyšťavenému ze včerejší Z2 (179 bpm) s Petrem P. mi dnes na vstávání nestačí ani jeden a půl hodiny. Naštěstí se kruháku na Jížu neodjíždí načas, a tak mi nezbývá než vyrazit na dlouhou pouť na sever. Včerejší letní počasí vystřídala mlha a chladno. Nic co by mohlo pokazit veselou náladu silné wobjížděcí grupy, která v maximu čítala snad 13 kusů. Poprvé jako člen jede Dan Štědrý, se kterým se známe z pod Mostu, kde mi pravidelně natahoval držku. Letos bude wobkládání Šlapek zase o něco těžší. S výmluvou na včerejšek na špici ani nešlápnu. Ani není třeba, když je dnes oranžový vlak skoro samá lokomotiva. A tak se čerstvý nechám dovést pod Lukov, kde mi to nedá a držím se Žáby zuby nehty. Vrchařskou prémii paradoxně prohrávám ve štěrkovém sjezdu před posledním zvednutím. Dolomití sebevědomí je dávno pryč a já objímám brzdy. Samozřejmě je dost možné, že by si mě Žába namazal na chleba i do kopce, ale v historiografii žádné coby kdyby neplatí. Ve sjezdu k pumpě se Grep opožďuje po zjištění, že šťastnému nálezci nedobrovolně daroval radar. Tak se ho padesátkou snažím dotáhnout do balíku, když mě z kola nečekaně sestřelí srnka. Kotoul přes řídítka směřuji do měkké škarpy. Potenciální večeře se sebrala a zmizela rychleji než já. Brýle jsou bez nožičky. Já mám nožičky v pohodě, kolo taky, což se hodí, když je to domů ještě pěkná stovka. Hlava bolí, přece jen dostala slušnou ránu. Vypadám asi hrozně, a tak se mě cestou zpět co chvíli někdo ptá, jestli jsem při vědomí. Tož uvidíme zítra, jestli se probudím. Kapr mě chlácholí, že je to jako výhra v loterii. Je prý statisticky nemožné, aby se mi to stalo znovu. Kapři už vědí. Odpolední déšť jsme krásně minuli, ale potoky na silnici ne. A tak s díky přijímám nabídku Dana na odvoz z Jíža až do sprchy. Díky, kluci, bylo to epické!

edit: Podle zoologa Grepa to nebyla žádná srnka, ale laň a navíc pěkná kráva

Lukov! Když nás tam před lety zatáhl Malina, tam do té kouzelné krajiny sopek, tak to zalezlo slušně pod kůži. Dát z Prahy zapadlou vesničku, kterou proslavil Krušnoton, když se tam jela na 220 km ta šílená stěna. Vzpomínky na rok 2013, když se tam psaly nezapomenutelné příběhy.
Po dvouletém vynechání mi letos nebránilo nic, abych nestál v 8 h. na kruháku a jel „tam“. Nová posila Dan, Nemi, HonzaB a hlavně Oťas! Ultras wobjížděcí pěstičky a valíme do Mírovic. Cestou Vláďa a Luke, jo, dnes se chystá velká sestava. Kbely ještě trocha slunce, ale pak již mlha a zataženo. Ale optimističtí zpravodajové predikují ozářené Krušky z Lukova, no tak uvidíme. Lebedím si v zimních rukavicích, které sundávám jen kvůli fotce na našem seřadišti. HonzaB ještě vkládá svoji kulturní vložku ve formě výměny baterie na jeho elektronickém zázraku. Pak už se plně oddat jízdě směr sopky. Silnice oslizlé, tak jsem rád za zimáka, a to ještě netuším, jak se bude hodit v závěru. Docela profláklou zimní trasou kolem Řípu, ale zase v minimálním provozu, tak to se neomrzí. Nabíráme postupně další výletníky a v jednu chvíli je nás i 14 vagónků a většina vybarvená do oranžové týmové barvy, jak posilující! Kapr s Oťasem na pumpu, zbytek se pořádně orosit v kopcích.
Nějak jsem zaváhal a s HonzouB a Lukem nezaklapl včas tretry a hlavní balík odjel. HonzaB chce důstojně, ale stejně ho to strhne jako mě a hákujeme Luka, který nás chce dovézt zpět. Slušně to bolí a není to vůbec zadarmo. Ono sjíždět grupu, kterou táhne Žába je totiž docela sci-fi. Sklon přitvrzuje, rosný bod na kůži se zvyšuje a tělu se nechce. Máme je na dostřel, Luke se tam ještě na chvíli dostřelí a jede s nimi, pak ale taky svěšuje a padá k nám do tabáku. Nechceme se ale hrabat v popelu a chceme, aby oheň hořel, a tak HonzaB slušně přikládá! Stojku Medvědice okoření auto, které nám to túruje přímo za zadkem a nám do ksichtu šlehají větve, jelikož tady probíhá úprava stromů kolem silnice. Sjezd dolů ve vyjetých štěrkových kolejích a závěrečný výhup k ceduli Lukov. Ta je opřená o strom, tak nelením a dokresluji s ní společné foto týdne. Výhled na Krušky sice je, ale slunce nepřišlo, tak rozsvítit to musí až rychlá lajna na pumpu.
Tam šťastné setkání a čekání na opozdilou dvojku Nemi + Grep. Ta přijíždí až po drahné chvíli a notně zdecimovaná. Grep ztratil radar a Nemiho trefila laň. No hezký! Ale zevrubné lékařské konsilium nakonec konstatuje, že jsou oba schopni jízdy zpět. Já dávám královskou svačinku v akci (2x párek v rohlíku a sladká voda v plechovce) a znovu noviny na hruď, jelikož očekávám fičák do vany. A taky že jo! Opojná to jízda! Jakoby stále mírně z kopce, švitořící dvojičky a na špici se vedle Žáby střídají odvážlivci. A v závětří spokojené legendy Kapr s Oťasem!
Tohle mě bude furt naplňovat, jak si dokážeme pomoci, tohle umí jen nejkrásnější sport na světě. Před vanou nás ovšem ještě čeká jeden zádrhel, a to mokrá silnice. Takže dopředu jen blatníky, zadní části vlaku se pomalu odpojují. Marast dostupuje vrcholu, bahno a voda, ó jak jsem rád za zimáka. Před bytem sundávat mokré návleky na tretry a začít to brát jako letošní tradici, sucha jsme zatím moc nezažili.
Jenda hlásil, že Lukov je nejhezčí výlet zimy. Musím mu dát za pravdu, konečně jsme okořenili ty roviny nějakým kopcem s výhledy. Sice jsem tam zjistil, že jsem úplně marnej, ale náladu mi to nezkazilo. Bylo to zase jedno velké dobrodružství, a když jsem si ráno přál, aby to byla pocta legendám, tak jsem netušil, jak mé přání bude vyslyšeno. Oťas s Kaprem si to fakt užili a mohli zase zažít ten omamný let ve skupině. A potvrdila se i stará pravda, je zima, tak se jede na zimáku s blatníkem, ten humus na silnici v závěru nemusel být. Pondělní ráno, tělo posekané, jak kdyby po mně skákalo stádo laní, ale hlava v cyklistickém ráji. Díky, že vás mám!

Píše se 1.března.2026 a pocitově je spíš 1.duben.2026, tedy Apríl jak má vypadat. Proč? No budoucnost se přeci tvoří historií a tou začnu.
Před 14 dny jsem svinutý v klubíčku na WC pocítil, že zánět močového měchýře asi nebude legranda. Takže ATB. Ach jo :-/ Zároveň zjišťuji, že trenér vypsal Lukov. Bezvýznamná vesnička na okraji severních Čech s bezvýznamnou historií. Něco jako Brno. Ale ty panoramata na sopečné útvary a Krušné hory v Brně prostě nenajdete. Tento epický wobjížděcí výlet nemůžu přeci skippnout, jak by řekla mladší generace.
4dny před jízdou vysazuji ATB i kondici. Proto na mapách zkracuji trasu z původních 200km jen na ty severní skvosty a nechutnou část kolem Prahy s radostí gumuji. Takže posun autem, ale i tak to dává 150km českých, které si neumím v současné formě představit. :-/
Ráno nakládám kolo do auta a skrytá Mogulová skvrna na podlaze v garáži, mě posílá k zemi. :-/ No hodil jsem tygra a řval jsem sprostě na plný pecky jako to zvíře. OK, říkám si, dnes jsem si snad všechno zlé už odškrtl, to bude to dobrý.
Cestou nabírám Žábu, protože jeho tréninkový plán říká 5h venku a ne se někde gumovat 9h.
Včerejší totálně kruté letní teploty se ale dnes mění v běžné únorové podnebí. Mlha, že by se dala krájet, zima a očekávané přeháňky. :-/
Rveme se Žábou kola do auta a moje nešikovně umístěná přilba bere za své. :-/ Přetržená výztuha vnitřního skeletu (zní to alchymisticky, ale prostě přilba ne-dobrý!). Zatínám nehty do volantu a jedem. Cestou říkám Žábovi, "hele co je to to bílé v předu na horizontu?.. To je jen fólie na polích". No ta fólie byla jaksi pak všude a s dohledností tak 50m :-/. Dál se však ptám "hele a mám mít strach z té přeháňky co hlásí na odpoledne? ... Ne, to už budeš dávno v autě". A v takovém veselém optimistickém rozmaru jsme dorazili do cíloviště a vyložili kola. Po prvních metrech v bílé fólii nelituji svého zimního oblečení, které jsem chvilku váhal vzít na místo plánovaného letního. V klidu jedeme (v háku za Žabou 35km/h) hledat úderníky z Prahy.
Na srazu je ale nevidíme, zkusíme další „check point“, kde má být i Sergei. A ani ten tam není. :-/ To tedy znamená, že ocelový ptáci již proletěli, jeho nabrali a mě začíná rozmrzat pot na čele, když si uvědomím, že mě čeká stíhací časovka dvojic se Žábou. Naštěstí pár telefonátů potvrdilo, že Garminovské sdílení polohy je zablokovaný, Whatsapp nefunguje, mapy.cz kecají, telefony od Žáby se z principu ignorují, ale že ani Sergei ani pražská letka ještě naštěstí nedorazili, tak jim jedeme na proti.
Shledáváme se, pěstičky a 14kusů se společně vydává dál směr Lukov. Tělo si ještě pamatuje vyhoření po ATB, tak mám konečně pravdivou výmluvu nevystrčit nos z balíku a nechat se unášet po ose. Trasa se drží o tom žádná, ale ty kostkové úseky jsou trest boží. :-/ Nicméně jsem konečně pochopil, proč se památkáři za každou brání výměně dlážděných cest. No je to přeci proto, aby si všichni dnes a denně připomínali, že už tenkrát tyhle cesty byli na pič..u.
Cestou se odpojí Čespa a Martin-O, ale i tak veselá grupa dorazí před první a jediné stoupání dne. Všichni povinně na toaletu a odložení svršků. Nečekám ale na Jendův 'abfahrt' a jedu rovnou, abych si udělal klidný bezpečák s tím, že pojedu v klidu svých 300W. Stále se otáčím a nikdo za mnou. A pak to vidím. Řítí se za mnou Žába a veze mi Nemiho a Dana. Chvilku se svezu, ať se mi morálně kopec trochu zkrátí, ale s další stěnou vystupuji. Jen co trochu poodjedou vidím jak se z prava něco v řídkém lese hýbe. Beru instinktivně za brzdy a 20kusů krásných laní vesele přehopkává silnici těsně za Žábou a Nemim, a tak 30m přede mnou. Nádherné záběry nespoutané přírody, jak z BBC Wild Nature si snažím vtisknout do své krátkodobé paměti do adresáře Nezapomenutelné. :-/
Dorážím na Lukov a za mnou další a další adepti na bryndáček na uslintaném dresu. Kolíkáč mužně vytrhává značku Lukov i s trubkou ze země a mává s ní jak s praporem do útoku. Pár fotek aby nám zbytek Šlapek věřil, že jsme tam byli a padáme z kopce směr k domovu. Dojíždí mě Žába a povídá, "asi máš špatně nastavenou váhu, do kopce Tě nemůžeme chytit a z kopce Ti to nejede". Až teď si uvědomuji, že jsem si blbec ráno na Rouvy zapomněl vzít SL8 a Biturbo nebo Cadex 4-Spoke kola. No nic i na zimáku to nějak dopráskám.
Otevírají se před námi epické výhledy na Krušné hory, to proč tu jsme a to proč to stojí za to. Ostatní kolem mě jsou emoční pařezové, nenechávají mě kochat se sopečnými bobky rozesetými po krajině a jen dál dupou do pedálů. :-/
Přijde mi divné, že mi dlouho nehlásil radar, že nás předjíždí nějaké auto a sahám si pod zadek hledajíc ho. No nazdar, radar v tahu a šťastný výherce, pravděpodobně na některém z předchozích pavé úseků, má dnes lepší den než já. :-/ I těch pár jednotek až desítek miliard sprostých slov, co se mi honí hlavou mě odpojuje od mateřské skupiny a chytám díru. Nemi se nade mnou slituje, jde na čelo a snaží se mě dotáhnout.
Letíme 50tkou z kopce, i když skupina na dohled, zatím nemáme šanci. V přehledném odkrytém úseku mezi poli, kde není nic, slovy nic, jen silnice Nemi, já a jeden strom, který ještě není součástí příběhu, mi něco vlevo v poli periferně nesedí.
Zaměřuji se na pole. Jéééé zajíček, tedy dva..one second later...jééé to jsou opět ty krásné laně...one second later...Nemíííí pozooor z levááá.. one second later...zpomalený film se ještě zpomaluje a vidím jak se mohutným skokem první laň ve velikosti krávy v pubertě, odráží od silnice a dopadá kopýtky na Nemiho záda. :-/ Tam ji to ujelo po rozpitém gelu v kapse, a zmizela zase v poli se svou stejně vykutálenou kámoškou. Tohle nevymyslíš. Na tomhle úseku, kde je přehledně vidět na kilometr do všech stran, trefit ve skoku Nemiho tělo s váhou dítěte letící 50km/h, s přesností ukrajinského dronu, prostě musíš vyprávět ještě další generace. Jo a málem bych zapomněl na Nemiho. No, on si jen nezajímavě rozbil držku a to je konec dnešního příběhu.
Ne kecám, pouštím film tedy dál. Nemino laň odkopla mimo silnici rovnou do mělké škarpy. Tam se přední kolo zapíchlo a Nemi pokračoval dál. Padl para kotoulem na znak a ležel. Dobrzdil jsem to za ním a řvu na něj ať leží. Společně jsme přepočítali kosti a zjistili že po zimě zvětralá měkká hlína mu asi zachránila život. Lehl, jak do tvrdší peřinky akorát se cestou v kotoulu opřel hlavou o přilbu. Hlava ho dost bolela od té rány, ale jinak on i kolo v podstatě bez větších následků. Rozhlížím se kolem po odpadcích z vysypaných kapes během letu a vidím ten jediný strom v okolí jen 3m od nás. Kdyby olympijská skokyně skočila o sekundu dříve, škrábu Nemiho z toho stromu. Takhle to sice odnesly zlomené brýle, podruhé mu ta samá helma zachránila život, ale jinak cajk. Vím, že za pár kilometrů je meeting point na pumpě a slupina tam počká. Nasedáme na kola a já se Nemiho, až otravně, každých 30sekund ptám, zda se mu netočí hlava, nedělá špatně atd.
Dojíždíme na pumpu a všichni nevěřícně poslouchají náš příběh. Samozřejmě jim ale neříkám, že to laň, ale Velkopopovický Kozel a samozřejmě mi všichni věří.
Bereme Nemiho, na dalších 90km čekajících před námi, do balíku mezi sebe. Já se jen modlím, aby se mu neudělalo špatně, protože by pak sundal půl balíku. :-/ Naštěstí k tomu nedošlo a on i stále veselejší a veselejší odmítl si zkrátit cestu v mém autě.
Ačkoliv bylo hnusné počasí tak alespoň silnice byli suché. Tedy to platilo samozřejmě jen mých 145km. Posledních 5km k autu, se změnilo v jednu velkou louži a kolo bez blatníků mi poskytlo nepitnou vodu s pískem ve výši očí. Prolitej od shora dolů s vděkem nakládáme s Žabou, kola zadělaná jak jetel, do auta. :-/ Nasedáme a kufr auta se sám otevře. Jupííí, konečně odešel vypínač na 5tých dveřích, co začal před 14dny zlobit. Mám obrovskou radost, že 5x vystupuji z auta a znovu a znovu kufr zavírám. :-/ Zamykám auto zevnitř a modlím se, aby to drželo. Žába ještě čekuje na meteoradaru, zda se má pražská skupina tou dobou ještě dlouho na cestě, opravdu kvalitně špatně v tom mraku nad nimi.
Těší mě pocit ze závistivých STRAVA klikačů a ověřuji nahraný záznam. 185km mi dává smysl i s tím ranním nájezdem při hledáni pražské skupiny. Žába mě ale vyvádí z omylu, že to bylo 150km a je divné, že to STRAVA nezkoriguje. No asi jsem měl po včerejší výměně baterky v čidle rychlosti, ověřit i správné napárování :-/ Ach jo, ale znova to dnes, kvůli tomu už nejedu! Vyhazuji Žábu před domem a sám také dorážím domů.
Mezi dveřmi na mě manželka vybafne, víš co se celý den děje? „Ano, vím“ a mířím i s oblečením do vany. :-/ Já nevěděl, že Trump má zase menzes a ona, že já mám fakt blbej den. Sundávám si návleky na tretry a utrhnu zip. :-/ Kde koho by to rozhodilo, ale mě ne.
Celý ten dlouhý a nezáživný příběh píšu ve vaně s mobilem v ruce. Ne proto, abych někoho přesvědčil, že to dneska bylo fakt náročné, ale protože vím, že mi ten mobil spadne do vody a já za ním hodím fén. Toto jsou slova na rozloučení, aby si někdo náhodou nemyslel, že to byla sebevražda. Prostě jen 1.března.
Altavista Grep