Praha-Doksy

Doksy původně plánuju řídit dopravu na jedné z křižovatek, ale rozpláclej Žába mi nakonec zajišťuje exkluzivní místo v prvním balíku.

Celý týden je dost našlapaný a tak jezdím z práce dost pozdě, abych si nemusel na čtvrtek brát dovolenou. Nakonec se vyhrává varianta jet na start na kole rovnou z kanclu a potom z cíle domů, což hodí cca 180km.

Ale Kolíkáč zavelel, že chce body do SALky, takže to holt jinak nepůjde. Pokračuju v laborování s jídlem a tak vyrážím v 11:30 na all you can eat do číny vedle kanclu a hrnu do sebe hromadu rýže, sushi a ovocného kompotu. Až se trochu bojím, jestli jsem to trochu nepřehnal. Ale plán je zase vynechat sladký až do startu (teda původně jsem si chtěl dát aspoň želé, ale to jsem tak nějak zapomněl doma). A k pití jenom neslazený ionťák od SISu.

Do Všetat dorážím v rámci plánu vlastně ideálně, takže se rychle pozdravit se sešroubovaným Žábou, prohodit bidony, nalepit čip a batůžek odhodit k Bobkovi do auta a hurá rovnou na start. Jako domácí si teda stoupnu dopředu k Hulisovi, pořád se držím Kaprovo rady jezdit z čela, že jo.

Start je tu co nevidět, jedu mantru o pohybu v balíku. Cílem je dojet ideálně s Hulkem a potrénovat jízdu v balíku. V Čečelicích to teda celkem štípne, ale jsem tam, a na hlavní v Byšici najíždím v mnohem lepší pozici než před pár lety, takže vlastně až po Řepín nešlápnu. Pod Řepínem mi to ve sjezdu lehce cukne, takže si to dolepuju a využívám rychlosti a sunu se zase k čelu. Za mnou registruju podivuhodně hekajícího Nemiho, ale soustředím se hlavně na to nenechat si to ujet a nahoře si to doskakuju čela. Po odbočce na hlavní jsem pořád vcelku u čela, za mnou se ozvou divný zvuky, asi někdo lehnul. Bez šlápnutí až do Kokořínského údolí, jen se balík občas zrychlí jak se někdo pokouší ujet. Za závorama po sjezdu trochu díra, ale lepí to někdo předemnou.

A je tu Ráj a nebo peklo na zemi, jak kdo chce. Sunu se za Hulka a držím se jeho zadního kola. Docela dost to bolí, míjím Hulise. Pod vrcholem mi začíná přeskakovat obraz a občas vypadnou barvy. Ale přeci si to teď nenechám ujet. Fakt to bolelo, ale jsem ve skupině. Jenže ono to začíná bolet znovu na kostkách. Pořád jsem tam. Ve sjezdech trochu díry, ale skupinu udržím. Semtam se protočím přes čelo, ale nemám ambice spurtovat, tak se hlavně snažím nepřekážet.

Míjíme křižovatku s Žábou a Martinou a před námi je pár lidí co asi odjelo na Romanově, začíná se znovu jet. Snažím se otočit na špici, je to k nim tak 150m, nakonec to dotahuju. Akorát před odbočkou ke křoví. Trasu si moc napamatuju, ten sjezdík přijde celkem vhod. V zatáčce borec vyjede až do příkopa, ale vrací se pomalu na silnici tak cajk. Na chvilku se ještě zvolnilo a pak už jen šrot do křoví. A je to cíl.

Nakonec všechno splněno a navíc v kategorii 5. flek, tak snad to něco do SALky hodí.

Jak se mi sem moc nechtělo tak mě to nakonec vlastně dost bavilo.

Teď se ještě dostat domů, Hulis s Honzou Kuncem se chystají k autu ve Mšeně, tak se k nim přidávám, aby aspoň trochu ta cesta utekla. Nakonec to bylo celé vcelku po větru a před setměním jsem byl doma.

Na závěr ještě poděkování všem co se zasloužili o organizaci. A obzvlášť Kaprovi s Kolíkáčem, že mě trochu pošťouchnuli. Tak třeba zase za rok

V loňském reportu jsem slíbil účast na vyhlášení a snad i nocování. A sliby se mají plnit, i když nejsou Vánoce. Špatně se mi spí, snad proto, že mě ze snu budí řepínské serpentýny, kde jsem loni chtěl být, ale nechal jsem si to odjet. Teď je čas na reparát. HonzaB hlásí, že takové ambice nemá, když si vyskakuje z metra na Letňanech sundává civilní oblečení, pod kterým má skrytou kombošku, snad aby se nedopustil módního faux pas před ostatními cestujícími. Do Všetat Honza letí tryskem, jako by už bylo odstartováno.

Malý brdek v Čečelicích pěkně štípne a mně přichází vhod, protože se balíkem posouvám o trochu více dopředu. Následuje Boleslavská silnice, která ty nalevo dost bolí. Tady se vyplatí nebýt na chvostu, protože natažený had na bočáku hrozí odpojením. A jsme v Řepíně. Tady nechávám všechno, přesto mi to začíná odjíždět. S notnou dávkou štěstí poté, co sklon povolí, se v několika lidech dotahujeme zpět do čelního balíku. Je nás asi čtyřicet.

Jede se tak poklidně, že si jeden borec na rovné silnici před Střemy přeloží. Naštěstí je to v malé rychlosti, my za ním stačíme zastavit a po chvilce balík zase dojíždíme. Velikost balíku v kombinaci s recentním zážitkem a rozbitou silnicí v kokořínském údolí k poklidnému svačení nevybízí. Navíc balík v jednu chvíli prudce zrychluje, abychom nezapomněli, že jedeme závod.

A už je tu největší kopec Romanov. Bojuji, ale už nemám tolik energie ani takové odhodlání jako v Řepíně. Nahoře jsem docela zlomený, když od fanouška na krajnici slyším „Nemi, přidej!“. Tohle jsem měl slyšet v půlce kopce, teď už nezbývá než se naopak podívat za sebe a začít skládat menší skupinku. Zřejmě tu jsem správně, protože to nejsou žádná ořezávátka. Jedeme a postupně nabíráme další poztrácené korálky, takže ve finále je nás asi deset.

Tři kilometry před cílem, v lesíku za Ždírcem, v rychlosti vymetám jednu z tisíce děr v silnici. A je po všem, zadní kolo okamžitě prázdné. Bezdušový plášť se cvaknul o ráfek, přestože jsem měl možná až moc nafouknuto na 5 barů. Defekt na stejném místě potkává i dalšího kolegu ze skupiny, který se jal měnit duši. Já se dávám na pochod směrem k cíli. Ještě mi zbývaly více než dva kilometry, když mě do auta naložil Turista, zaváděč druhého balíku. Ani mě nenapadlo si z batohu v autě vzít svoje pantofle a ty dva kilometry ještě dojít. Nebýt defektu, dojel bych chvilku za Hulisem, jehož skupinu jsme před sebou viděli. Jako by se stalo, a tak jsem spokojený.

Večer v kempu nás žerou miliardy mušek a svírá postupující zima. Oba problémy řeší přesun k ohništi. Milovník kvalitní hudby Honza neocení nekonečnou chrápací symfonii sousedů z naší čtyřchatky. Ačkoli jdu spát snad jako první, skoro nespím. Ačkoli skoro nespím, ráno je nádherné. Sluníčko a fantastická oranžová parta opět na asfaltu. Když šlapu, tak žiju! Moc díky všem za technickou pomoc s kolem, za organizaci tohoto svátku a za účast!

Moje první závodní zkušenost a hned v tak krásném šlapkovském, a ročníkem mladém závodě jako já sama (oběma nám je 44 let). Ráno nemůžu dospat, ale obávám se, že je to spíš světlem a věkem než nedočkavostí. Den startuji v šest u žehlicího prkna, pozvolna pokračuji obdobnými blbostmi. K obědu si dáme s Pekusákem kýbl těstovin a já vůbec netuším, jak ten balvan v břiše skloubím s výkonem. V poledne vyrážíme směr Kokořín…autem. Z Kokořína pak už na kole do Všetat, cestou se k nám přidá neznámý závodník. Ve Všetatech už je šrumec, pohodová tvář, kam se podíváš, a oranžové taky není málo. Do startu to uteče a vyrážíme s Pekusákem v druhé vlně, jsme pěkně vzadu a tam taky zůstaneme. Nechápu, jak všichni dokázali tak rychle vystartovat a ujet nám. Můj pokus udržet se mi vzal dech. Chrchlám jak tuberák a těším se až sjedeme z hlavní, že si budu moct zastavit a zapít to. Ale je to závod a tak jen zpomalím, piju, smrkám a po pár kilometrech to přejde. Pak už je to docela fajn. Utíká to rychle a snažím se jet, jak nejlíp umím, i když vím, že to moc neumím. Z kopce se bojím, za někým si nechávám velký odstup, ale aspoň do kopce si nepřijdu tak blbě. Raječák vyjedu o vteřinu líp než mám svůj dosavadní rekord. Pak už se až do cíle střídavě doprovázíme s jedním ostříleným závodníkem. Má můj obdiv, ale věk evidentně není na překážku, což dokazuje i úkaz nejstaršího závodníka, kterého cestou míjíme. Přibližujíc se k cíli míjíme odjíždějící závodníky. Cílem projíždíme s Pekusákem na vteřinu přesně (i když chtěl být galantní a nechat mě projet první, ale časomíra nám to ukáže stejně). V cíli se z VŠ potkáme už jen s Kájinou a Barbánkem. No někdo z VŠ musí být poslední a Pekusák mě v tom nenechal, a čísi zkrvavená ruka v cíli mi připomene, že jsem hlavně chtěla dojet do cíle a zajet to pod dvě a půl hodiny. Takže vše klaplo a jsem spokojená. Po chvíli zase na kolo a zpátky do Kokořína. Mám děsný hlad a ani nevím, že už spím…
Všem, co se podíleli na organizaci, děkuji za krásný zážitek!!! A medvídek na kole z dílny paní prezidentové je naprosto boží

Loňské Doksy byl můj úplně první závod v životě. Takže letos jsem vlastně už skoro zkušený matador a navíc to beru coby šlapka jako skutečnou klubovou povinnost. A tak jsem utvrdil Petruši, že to dá taky, její úplně první závod a navíc, že ji svezu. Což mimochodem vůbec nemáme nacvičený. Vůbec.

Ráno Petruše začne u žehličky dokud je chladno, pak mytí oken v celém bytě, vyprat a pověsit závěsy, …. co bych vám vyprávěl, prostě ženský….já se pečlivě soustředil v pelechu, co to šlo, pak jsem uvařil dvojnásobnou dávku “pasta italiano” než obvykle, tak že reálně zvažuji, že Petruše letošní Doksy nezažije….

Oželel jsem hodinového šlofíka, naložil kola do auta, cestou mi ten kýbl v břiše zpolovičatěl, v Kokoříně vykládka (kol z auta) a hurá směr Všetaty.
Nevím zda to bylo nedočkavostí nebo tím energetickým obědem, ale Petruše na cestě do Všetat sází jeden PR za druhým…..no tak to jsem zvědav, kdo koho poveze…..

U sokolovny už je rušno, oranžovo a vlídné zdravice. Zde si nedovolím neocenit všechny, kteří se na organizaci podíleli, paní prezidentovou v první lajně

Na startu se zkušeně hrneme do posledních pozic dle našich ambicí. Odpočítávání a najednou nám všechno ujelo. Za výjezdem ze Všetat i před Čečelicema ještě máme v těsném dohledu Barbánka s Kájinou a snažíme se je dotáhnout, což o malinkej kousek neklapne ale Petruše se díky tomu zadejchá tak, že na kostkách v Byšicích chytne chrchlák, takže celejch 5 km po hlavní, kde nás mimochodem kamiony dost nepěkně atakují, kašle jak tuberák, ale v tom provozu nějak není šance zastavit. Nějaká alergická reakce, nudle u nosu, sýpání, kašel, prostě nic Petruši nezastaví v nástupu do kopce v Řepíně, kde ví, že to za serpentinou nekončí….

Vrchařskou prémii jsme nezískali…….

Pak už v poklidu nacvičujeme jízdu v háku na větrných rovinkách k Nebuželím, kde nás na křižovatce s úsměvem vítá Oťas, luxusní asfalt až na odbočku do kokořínského údolí, kde jak máme nacvičeno je asfalt dost našrot, nicméně si zde v poklusu na rovince a známé čarokrásné krajině odpočineme. Petruše dokonce zvládne tyčinku za jízdy, neb víme že přijde rajská klasika na Romanov.
Máme to najeto, takže nás to nerozhodí, tedy v poklidu ale o to pevným tempem. Petruše si dokonce dá PR. Sjezd do Mšena, kde dole před levou ke kostkám Holanďan ve svém autě, který zjevně nerozumí česky ale ani červeným praporkům a jasným signálům, zablokuje křižovatku, nám umožní si v klidu podřadit a připravit se na kostitřas. Pak už valíme naší oblíbenou trasou, Petruše začíná chytat závodní euforii, takže dupe a dupe. Ve stoupání je dobrá, takže když se nám na dostřel dostane konečně první kus, nedá mu šanci a za Lobčí ho dotáhne. Do Nosálova se nás sotva udrží, no ale pak přijde nejbezpečnější část, tedy sjezd. Není proč riskovat.
Pod kopcem se zase dotáhneme a vlastně až do cíle se já snažím táhnout (a ukazovat nesčetně děr), Petruše se snaží odskočit ale přesto svým specifickým způsobem solidárně posílá dozadu info o ďourách. Před Žďárem nás již zdraví na zpáteční cestě Nemi, Honza, za chvilku Smolda, a pak už poslední kilák do cíle. Na dostřel holčina, co už od pohledu nemá dost sil (ale jak pak zjistím ani číslo ) , takže hec do posledních pár metrů… a je to. Zvládli jsme to !!!

Pro mnoho závodníků rutina, pro nás… opravdu zážitek na který nezapomeneme.

Vydejchat a vyrazit zpět do Kokořína, v nohách to je cejtit, ale v srdci a mysli je to cejtit o to víc. To není klišé, to je prožitek. Ta krása když s křečemi v nohách člověk klouže a plachtí večerní krajinou kokořínska, šeří se, na obzoru Bezděz, Houska, stádo krav, …..

Smekám před všemi, kdo to pomohli zorganizovat a děkuji za tu možnost si líznout toho pocitu z cyklistiky…..
Za rok nashle…..

Sice o měsíc dýl než jsem čekal, ale máme tu letošní závodní otvírák sezony a to v podobě legendy Praha – Doksy. Ačkoli jsem se poslední dny v kopcích cejtil poměrně dobře, tak při pohledu do startovky očekávám podobnej průběh jako loni – vystoupit si už na Řepíně a pak to nějak důstojně doplácat do cíle, dá-li bůh v nějaký větší skupince… Po odmávnutí startu se jede v klidu a každej si hledá svoje místečko v baliku. V Čečelicích první krátkej dloubák na rozdejchání, sjezd do Byšic, kde nás čeká další brdek s výjezdem na hlavní. Očekávám, že se tu zas poletí lajna a já už tady budu lapat po dechu stejně jako minulej rok. Na hlavní najíždím okolo 5. fleku a jen si říkám, kdy to příjde. Nikdo se k ničemu nemá a tak se jede relativně v klidu. Po odbočení doleva z hlavní za to zkouší sem tam někdo cuknout a tak jeden po druhém pár kousků odjíždí z baliku dopředu. Můj hlavní cíl je zkusit přežít Řepín, takže se držim zpátky a neblbnu. Ve sjezdu se to všechno spojí a do kopce najíždíme všichni společně. Nedělám si velký naděje, že bych to mohl přejet s čelem, ale furt se snažim si držet pozici okolo půlky baliku. Projíždíme esíčkama a já se pořád nesunu dozadu a v hlavě začíná ožívat myšlenka, že bych to mohl vydržet… Závěr už mi moc nechutná a celkem to bolí, ale teď už to rozhodně nepustim. Ostatní na nás letos byli hodní a jelo se to podstatně pomaleji než loni (o 20s a 3km/h průměru – místo 32km/h avg „jen“ 29km/h) což je asi ten hlavní důvod, že tu ještě jsem. Každopádně jsem přežil první kopec, což mi dělá problém v každym závodě, přežít první brdek, než se rozdýchám a dostanu do tempa. Trochu se napít, zašít se do skupinky, vydejchat, srovnat se a znovu se do toho zakousnout. Po Řepíně se mi jede super, tak proč si neužít 5 minut slávy – vyjíždim na čelo a zrychluju. Když se po chvilce otočim, tak zjišťuju, že za mnou nikdo nejede, ale brzdit se mi nechce, tak jedu dál. Za chvilku se ke mně připojuje jeden borec, který mi říká, že nikdo nejede, tak pokračujeme ve dvojici před skupinou. Když nás balik dojede, tak se pořád snažim držet vepředu max do 10 místa. Pravidelně se s ostatníma točim a tahám špice jen pro ten pocit, že tu fakt závodim (s vědomím, co příjde na Romanově) a světe div se, moc mě to baví… Čím blíž jsme ale kopci, tím hlouběji se ocitám v baliku, abych alespoň trošku pošetřil a zkusil tam vykouzlit nějakej zázrak a přejet to s čelem. Točíme pravou a boj o život právě začíná… Jede se hned od spoda a nikdo na nic nečeká, ani balik na mě… Netrvá to dlouho a začíná to odjíždět, ten výkonostní rozdíl je prostě moc velkej. Upřímně jsem ani nečekal, že bych to mohl s čelem přejet. Když mě ale někde okolo půlky kopce míjí Vláďa Kloz, který to tam nakonec doskočil si řikám, že to asi úplně bez šance nebylo a začíná mě to docela štvát, že jsem to nezkusil nějak zlomit a jet s ním. No nic, nedá se nic dělat a od Romanova pokračujeme ve trojici. Kluci vypadají, že chtějí docela jet a pravidelně točíme. Hlavní myšlenka je jet, ať nás nespolkne nějaká větší skupina zezadu. V pravidelných intervalech se ohlížím a kontroluju stav za náma – zatím nikde nikdo. Kousek před Žďárem nabíráme dva borce, kteří pomáhají s tempem. Na dlouhý rovince před Ždírcem, už je za náma vidět skupinka. Do cíle už to není daleko a pěvně věřím, že nás nedokážou dojet. Což nakonec klaplo, takže budeme o pásku bojovat pouze v 5ti lidech. Jeden borec to nevydržel a zkouší za to brát ještě před poslední zatáčkou na hooodně dlouhej spurt. Lehce nám o pár metrů poodskočil, zvedám se a jdu po něm. Týpek nakonec ale začíná tuhnout a když mě vidí vedle sebe, tak ho to zlomí jak větev a sedá si… Tak alespoň malinkej úspěch dneska – vyhraná druhá mini skupinka…

Díky všem, kdo za touhle akcí stál a podílel se na organizaci.

Rok utekl jako voda a máme tu opět DOKSY.
U mě se toho za rok dost změnilo, více najeto, váha upravená, výkonnost solidní, takže se těším móóóóc. Vše naznačuje, že si to prásknu pěkně. Jenže přes 14 dní bojuji se zánětem achilovky což člověku na náladě nepřidá,kolo moc nedávám. Leduji, masáže, protahování, mazání, prášky,bandáž, podpatěnky,klid. Víc toho udělat nemůžu. Den Déé je tu a starťák funguje dokonale co se návštěvy WC týče 😅 celý den si přehrávám,kde budu dávat gel, jestli budu stíhat být zašitý co nejdéle v balíku a jiné. Ale v hlavě pořád velký otazník co achilovka vydrží,poseru si to ještě víc než to bylo,to je velká neznámá kterou řeším 🤷‍♂️
S Kájou máme sraz na Golfu a společně jedeme autem do Všetat. 13 Šlapek přihlášených,luxusní počasí, skvělá organizace, spousty cyklistů,známých a kamarádů to je svátek ve všední den jak se patří. Prezentace proběhla na výbornou, připíchnout číslo na prdel a cítit se skvěle. Dát Turistovi do auta věci, které nám předá v kempu a jít se s Kájou rozjet. Jedeme směr Praha a cesta frčí dokonale a já si uvědomuji, že je to díky větru co fouká do zad. A mě to dochází, no ty woe, cesta ze Všetat směr Tachovské křoví bude na otevřených pasáží boj s větrem. Silniční cyklistika je týmový sport a mě je jasné,že do první lajny nepolezu a budu s rozmary počasí pomáhat Káje, které to oznamuji, že budu opět její domestik. Jsem rád, že nebyla proti a tuto práci mi nechala, takže se pomalu blížíme do startovního koridoru. Kde potkáváme další známé.Tam mezi děvčaty panuje úžasná nálada, protože se rozkřiklo, že naše Jíťa je ve škole a bohužel legendu nepojede 😅😅 Vyslechneme slova Prezidenta, odjíždí první balík a deset minut po nich my. Popřejeme si hodně štěstí a jde se na věc. Jsme ve skupině čtyři,ke jedu špic, když se dostaneme na hlavní,tam je doprava tak hustá, že se chvíli díky kamiónům a závodníkům před nimi se chvíli vezme v háku za auty, ale rychlost je malá a já se těším na odbočku mimo tuto pekelnou silnici. Dvojice nám odjíždí,tak dáváme stíhací jízdu to se povedlo ještě před sjezdem do údolí, celé údolí jedu špici pod Románov a stále si hlídám Káju, která se za ty roky ještě nenaučila řvát móóóóc 😅😅Na Románově nám dvojice odjíždí u cedule nás hecuje Standa 💪💪 Mšeno, Lobeč,pivovar opět zavřený jako loni 😅 Příjemná jízda údolím pod Nosálovem,Káje doplňuji sacharidy nesmí se nic podcenit. Někde u Ždírce nabíráme do vláčku holku a mě dochází,že to nebylo zrovna šťastné řešení, vždyť to je soupeřka Káji,takže se snažím jet svižně, ale pořád kontroluji Káju jestli je za mnou což se daří, ale holka tam je také. Vím za těch spousty společných kilometrů, že sjezdy dává Kája rychle, tak tam je šance jí odpárat a také se tak stalo. Zvyšuji tempo a povzbuzuji Káju, že tohle už musí vydržet vždyť nás čeká L'ultimo Chilometro, takže se mačká do křoví jak to jde💪 Nádhera v přímém přenosu 44 Doksy pro mě budou zase nezapomenutelné. Jsem rád, že jsem mohl být nápomocen,vítr fakt místy hodně zlobil a noha, že držela!!
Přejezd na Bílý Kámen v euforii a těšení se na řízek, vyhlášení,párty s lidmi co mám fakt rád a užívám si to moc. To bylo smíchu, piv, jídla 😅😅😅Pozorovat jak je všem v této společnosti dobře je nejvíc!
Obrovské poděkování patří všem, kteří se podílejí a věnují spousty času a své energie, aby se závod mohl jet, vidět regulovčíky na křižovatkách kolik času tam stojí a bezpečně nás pouští přez kritická místa 💪💪
Po přiložení židle do ohně jdeme asi ve dvě ráno všichni spát 😅😅
Díky Šlapky 🧡🧡🧡

Desítky malých příběhů, které tvoří letošní další díl mýdlové opery Praha-Doksy. V lednu začínám první datovou zprávou na Policejní prezidium ČR. Zimní večery a sledovaní krabice, jak se plní háčkovanými medvídky od Katky. S Kaprem do Svijan naplnit auto chmelovým mokem pro podium. Středeční májový večer a značkování trati s dcerou v Máchově kraji. Prezentace a záplava známých tváří. Vše do sebe zapadá podle plánu a přichází i překvapivé momenty do letošního dílu. Michal Kokta po 42 míří do Doks. Hlavní balíky startuje VLK a Vitas! Brousit pravou škarpu, kde nefouká, takže Čečelice a Byšice dávám bez problémů. Mladoboleslavská už je peklo na zemi. Znovu pravá škarpa, ale zleva mě nikdo nekryje, hezky každý za své. Rozpojuje se to a 12 lidí mizí. Dává se do kupy pěkná skupina, Pepa Vejvoda, Tomáš Páv, Karel Kopr, Standa Derfl a Ondra Pšenička. Máme chuť jet a točíme. Řepín na špici s Pepou, do hlavy si dávám, že to chci s ním takhle i v cílovém křoví. Sjeli jsme Honzu Jonáška. Do Ráje furt v pěkném kvapíku. Romanov chceme v klidu, ať se všichni svezeme do cíle. Pepa je proti. Skáču mu do háku a gumuju se. Nohy jedou a je to opojné. Před prémií velká, jako za starých časů, za námi díra, tak na sebe houknout, že to zkusíme jen spolu! Pepa na kotoučích jezdí sjezdy jako magor. Kostky tlučou do těla, ale motor se točí. Bezděz jsem zase neviděl, jen čumět na zadní kolo nestárnoucího vrchaře. Valíme! Roviny má moje Asie tuze ráda, to kolo fakt jede! Furt ještě věřím, že někdo vypadl. Ale jsou to jen pochcípané kusy z mladého balíku. Sjezdy s respektem, úterní průjezd zatáčkou na štěrku pod Ondřejovem rovně mám furt v hlavě. Blíží se cíl a v mysli běží všechny ty fragmenty, které předcházely tomu, aby se to dnes zase povedlo. Pepa nechce spurtovat, za což jsem rád, tak za ramena do cíle. Safra, vlhnou mi oči! Tohle jsem si tak přál... Kemp. Vyhlášení, šťastné tváře a spokojený sympaťák Honza Hruška, růžová legenda znovu na našich Doksech. Oranžový hlouček a pár přátel, co už dávno vědí, že Doksy bez přespání jsou jen napůl. Magická májová noc u ohně a nekonečné cyklistické i životní filozofické debaty. Stoly prohýbající se pod náporem půllitrů. Kolik že nám vlastně je? Občanky naštěstí zůstaly doma, tohle je oranjes afterpárty, přesně taková, jak má být! S bráchou v chatce si plácnout, že 44.ročník Doks zase klapl! Páteční slunečné ráno. Snídaně v Dubé. Užívat si skupiny a toho vlahého vzduchu, co nám proudí na oholené nohy. Při průjezdu zacpanou a smrdící Prahou si uvědomit, že to tam za námi bylo zase tak krásné. Doksy! Děkuji všem, co nám pomáhali, všem, co si přijeli zazávodit, děkuji svým holčičkám, že mě tak podporují...