Kitzbüheler Radmarathon

Brzká ranní atmosféra, která musí dojmout. Na starobylé náměstí v ikonickém Kitzbühelu v nadmořské výšce 762 metrů, mezi horskými vrcholy Hahnenkamm (1712 m) a Kitzbüheler Horn (1996 m) míří desítky vyšvihaných jezdců, kteří chtějí zažít zase tu bolest z cílového kopce, který nás čeká po více než 200 kilometrech náročného profilu.
S HonzouB startujeme z blocku 1 a jsme domluveni, že pojedeme volně, aby nás sjela Jíťa, která je v blocku 4. Během asi 20 minut je u nás, je pěkně rozparáděná a hned první kopec Pass Thurn jí ztěžka hákuji. Nádherným sjezdem padáme do chladného údolí, mám dlouhý dres přes brios kombošku a noviny a je mi tak akorát. Na přejezdu pod Gerlos Pass chytáme skvělou grupu a naše veselá trojka se veze na oranjes vlně. Jenda si objednává zastávku na vyprázdnění, já se taky přidám a Jíťa jede tak sama vstříc bufetu na vrcholu.
V hlavě mám furt brzdu, vím, co nás za hrůzu čeká a dnes ji chci dát důstojněji než před 2 lety. Dlouhý dres strčit za krk, noviny vyhodit a smažit se v procentech sklonu. Na bufetu Red Bull, který se mi nepodařilo úplně komfortně otevřít, a tak jen úzkou dírkou do sebe leju drahocenné palivo. Ještě slaný rohlík, ať trošku srovnám přeslazený žaludek a zase frčíme dolů nádherným sjezdem. Tohle je za odměnu, žádná auta proti, dokonalý asfalt a výhledy. HonzaB nám odjíždí a v údolí se chytá grupy před námi. Já s Jíťou jsme nechytli zrovna výkonnou skupinu a naši cvrčci docela cvrčí, jak se nejede.
Pod dalším kopcem Kerschbaumer Sattel, znovu já na záchod, Jíťa sundává větrovku a žene se seřvat HonzuB, proč nám odjel Já svým tempem, už mi to přestává docela chutnat a mám i myšlenky, co tady vlastně dělám. Na bufetu ale čeká již usmířené oranjes duo. HonzaB už bude sekat dobrotu, jinak ho prý Jitka nevezme nazpět do Prahy. Jo běda mužům, kterým žena vládne!
Přejíždíme Inn a čeká nás další náročná část přes Pinegg a Brandenberg. Pole závodníků už je docela rozsekané, ale naše trojka je kompaktní a mě to začíná zase moc bavit. Pro tohle to má všechno cenu! Řveme po sobě euforické hlášky, tohle na divanu u televize nezažijeme! Ale zpětně, když to analyzuji, tak to byla taková moje labutí píseň…
Ještě kilo, suše zahlásí HonzaB a mně je najednou do breku. To nedám! Navíc těch závěrečných 7 km vydá na jeden samostatný závod. Jíťa v každým brdku jede stále jako magor. Tohle není žádné hlídání budíku a čísel, to je úplně jiná verze z Třeskoprsk, než byla na jarním Mamutu. HonzaB se taky rozvášnil a líbí se mu její tempo. Pro mě je to devastující, tohle moje ztrouchnivělé tělo už nepobírá. Slyším Vláďova slova, co 15 minut žrát a žrát. Kilo krystalu v bidonech karbuji a po letech si rozdělám i gel ze zadní kapsy. Je to furt stejné, půlku mám na rukavici a na stehně, dokonale jsem se přilepil k levému duálu.
Maratonská oranjes partička ale drží při sobě, čekají na mě na horizontech a chtějí mě dovláčet až pod cílový kopec. Jsem jim moc vděčen, takovou motivaci si nemohu nechat ujít, kolikrát tohle ještě zažiju? Roviny pomáhá kolo pod mnou, nechci, aby se Jíťa větrala a snažím se jí rozrážet vzduch. Aspoň chvilku si připadám smysluplně. Přejeli jsme znovu majestátní řeku Inn a blíží se vrcholný zážitek dnešního závodu, který Jíťa přejmenovala na cykloturistický výlet po bufetech. Jak to může každý vnímat jinak…
Kirchberg a je mi vážně do breku, zaječí choutky to teď stočit za Káťou a nechat se transportovat v autě do Prahy jsou hodně silné. Monumentální Kitzhorn v dáli, jako zdvižený varovný prst nás láká do své pekelné komnaty! Už jsem přestal střídat a jen se těším na poslední bufet, až mi oddělí vodou přilepenou ruku od brzdy. Další várka gelů, plné oba bidony a jdeme na to. Ještě zabrnkat na nervy mým zachráncům a zkusit tam od tunýlku natlačit číslo na displeji, aby to začínalo 3. Prý jsem je hodně vylekal, mysleli si, že jsem to těch 7 hodin jen hrál a teď jim odfrčím do cíle. Ale tohle je jen předkrm, taková šunková rolka s křenem, která se zhltne během pár minut. A už je vidět cedule, která označuje opravdový start segmentu.
Začínám se zase motat, jako před 2 lety a letos obdivovat naši první dámu, jak se vznáší vzhůru. Já si připadám jako tlusté vyžrané prase, které jen předsmrtně chrochtá a čeká na porážku. První možnost ke zdravotní pauze a HonzaB mě míjí jako patník u cesty. Teď si již budeme psát jen svoje příběhy. Metr po metru, jedno šlápnutí za druhým a hledat příhodné místo, kde bude trochu rozumného sklonu v krajnici, abych si mohl dát další zdravotní pauzu.
Už nikdy! Slibuji si, tady už mě nikdo nikdy neuvidí! Jako v dávných dobách, kdy na TdF řvali závoďáci na organizátory: Vrazi, vrazi!! Bidony mizí a procenta sklonu přibývají, grande finále přes 20%. Několikrát marně ťukám na lehčí převod, protože nemůžu uvěřit, že ho tam furt mám. Konečně AlpenHaus a kotel od diváků. Ale se mnou to ani nehne, žádné emoce, jen tupý pocit beznaděje.
Oranžový hlouček je k nezaplacení, závidím jim to mládí, tu euforii a tu výkonnost a smekám až na zem před Jíťou a její vrchařskou formou...
Až pondělní ráno to konečně přišlo, kudla já to ještě dal!! Děkuji Lukovi, že to pro nás objevil, děkuji letošní sestavě Šlapek, že mě znovu vyhecovaly! Nemůžu si pomoci, nejtěžší závod, co jsem kdy jel...

Zlatý hřeb letošní sezóny se blíží. Pro mě už potřetí, pro Kolíkáče podruhé a pro Jíťu s HonzouB premiérově. Naopak chybí Luke, který tento závod objevil, i dřívější účastníci Žába, Vláďa a Sergei. Pro jedinou jízdu doplňuji na kazetu čtyři zuby navíc. Přestože Žába varuje, že s lehčími převody se jede zbytečně pomalu. Jenže brutálně ostré a zároveň nekonečně dlouhé alpské sklony v rozumné kadenci bez nedůstojného šněrování nevyjedu. Ubytujeme se opět v osvědčeném Kirchbergu, odkud máme šest kilometrů z kopce pro rozjetí na start.

Letos je ráno nejtepleji, rozednívá se při 15°C, a tak si vystačím s novinami na břiše, zatímco vestičku ani návleky na ruce vůbec neberu. Je to přece závod. Ve spěchu poněkud odfláknu mazání opalovacím krémem, takže se mi nezkušeně podaří spálit i na konci léta. Kolíkáč s HonzouB plánují dělat domestiky Jítě, já hodlám porazit sám sebe. Od startu se peloton nervózně míchá, když si každý hledá místo, kde bude spokojený. Poprvé se sklon zvedá nad 10 % a hned je klid. Zdraví mě Michal Šot z Kilpi Racing Team. Nehledě na délku závodu jedu, co to dá, ale v závěrečné serpentýně Thurn Pass ztrácím kontakt s čelem a řadím se do druhého balíku.

A pak přichází to, čeho jsem se bál. Sjezd. Kde jsou ty časy, kdy jsem měl sebevědomí takové, že mi nic neujelo, naopak jsem mohl lecco dojet. Zbytečně přibržďuji a balík mi odjíždí. Naštěstí je za mnou ještě dost lidí, takže dole jsem v početné skupině. Přejezd prvního údolí je tedy v suchu, i když skupina nedrží tempo, protože dva nejlepší borci střídavě nastupují a chvílemi i odjíždějí, aby byli zase dostiženi. Zábava to je, ale poněkud zbytečná, když v tomto závodě stačí jen počkat na další horu, kterou pojede každý za své. Gerloss Pass. Noviny jdou do zadní kapsy a brýle na helmu. Nevím, jestli nemůžu popadnout dech z pekelného sklonu nebo z nádherných panoramat.

Nahoře občerstvovačka, kde jen odhazuji noviny a začínám sjíždět sám, abych měl bezpečák. Ale bohužel příliš malý. Na chvilku se dostanu do malé skupinky, jenže v děsivém sjezdu do Zell am Ziller mě předjede obří balík a já nejsem schopen chytit ani toho posledního. A tak jsem dole před dvacetikilometrovým údolím jako kůl v plotě. Nemám šanci nikoho dojet, za mnou taky nikdo, a tak jsem až pár kilometrů před další horou sám dojet skupinou, která ani nijak dramaticky nejede. Ale i tak jsem rád, že si konečně na chvíli odpočinu, abych se nějak rozumně vyškrábal na Bruckerberg. Zde stejně jako loni doplňuji kapsy hromadou gelů a jeden bidon. Celkově tak vypiji pouze tři třičtvrtělitry. Bylo to tak tak, poslední kopec už jedu jen na výpary.

Ve sjezdu zase ztrácím, ale alespoň mě předjíždějí jen jednotlivci, když žádná skupina na obzoru není. Další část závodu je klasikářská, takže postupně dochází k vytvoření skupinky. Zřejmě sem nepatřím, protože když jdu dopředu, ozývá se žádost o „leichter Spitz“. A tak se na obávaný Kitzbüheler Horn letos vlastně těším. Po něm už není žádný sjezd. Poprvé v životě se cítím jako vrchař, když v nikoli smrtelném tempu nahoru pomalu, ale jistě předjíždím asi patnáct borců a ještě mi zbývají síly na spurt proti dalším dvěma těsně před cílem, aby diváci měli na co koukat.

V cíli vyhlížíme oranžovou trojici, ale s velkým náskokem samostatně doráží můj dvojník na zeleném oři. Jíťa poslední kopec zajela jen o minutu pomaleji než já, čímž o pět minut porazila můj loňský čas. Jestli se oba budeme zlepšovat tímto tempem, za pár let je vítězství naše! Honza s Kolíkáčem tam nechali všechno. Unavení, ale plní dopaminu bez pudu sebezáchovy s Honzou poskytujeme televizní rozhovor á la Standa Řezáč. Tak uvidíme, jestli se na internetu uvidíme. Mein tactics zkusit Šůšn 😊

Měl to být nejtěžší závod a vrchol sezony, tak nic nepodceňuji a v létě poctivě trénuji kopce.

Bohužel týden před startem zjišťuji, že mám číslo 1767 z celkových asi 1900 závodníků a start z poslední vlny, na rozdíl od ostatních Šlapek, které jsou v prvním startovním bloku. Kolíkáč má ale týmového ducha a tak plánuje, jak půjde se mnou do zadního sektoru, ale to je bohužel dle pravidel na diskvalifikaci. Nakonec zní domluva, že na mě i s HonzouB počkají a pojedou volně, než je sjedu.

To mi trvá asi 20 minut. Ve městě je to blbý, tam to i za čipovou časomírou stojí a stále se znovu rozjíždí, takže co chvíli vycvakávám levou tretru a až za městem na silnici se dá trochu jet a přede mnou je více prostoru. Jenže není tady moc lidí, co by chtěli jet, tak předjíždím celé štrůdly cyklistů nejdřív sama, pak ještě s jedním netrpělivým. Sem tam se prožene dvojice, trojice, co asi taky pospíchá za kamarády, tak naskočím do vláčku a vždy přeskočím do rychlejšího, když se nějaký čerstvý naskytne a po chvíli již před sebou spatřuji zářivou oranžovou helmu Kolíkáčovu a pak i HonzuB.

Jsem jim vděčná, že počkali a těším se na 8h šichtu ve vzájemné spolupráci. První kopec je hákovací, Kolíkáč mě děsí hláškami, aby jsme na to tempo nedoplatili, přitom nejedeme žádnou hranu. Zatím ani nehlesnu, takže jedeme spíše na výlet. V prvním sjezdu mě dost limituje, že mi svítí vycházející slunce do očí a moc nevidím ani na Garminu ani v reálu, kam silnice směřuje. Dole si s trochou úsilí docvaknu Kolíkáče, Honza poodjel, ale jsme brzy u něj a pod další kopec se svezeme v balíku. Jede dost na pohodu, tak se kochám nádhernými výhledy po tyrolských pastvinách i malebných městech.

Pod dalším tentokrát dlouhým a prudkým kopcem si jdou kluci odskočit, tak jsme domluveni, že počkám nahoře na první občerstvovačce. Během chvilky se ocitám na špici balíku, který se nejspíš začíná drobit, ale nekoukám za sebe. Moc lidí mě nepředjíždí, vlastně skoro nikdo, naopak postupem času předjíždím já odpadlíky z dřívějších skupin a sbírám je jako korálky. Předjíždím i odhadem 8-10 holek a zaráží mě jejich dvouciferná čísla na zádech, ty startovaly zepředu a já je teď dojela. Přemýšlím, kolik jich asi přede mnou celkem je. Startovku jsem nezkoumala, ale předpokládám, že tyto nebudou úplně elitní jezdkyně. Všímám si i větší závodnice Sonji v hnědém dresu, která to nebude mít v kopcích úplně zadarmo. Nahoře doplňuji bidony, i když zatím není potřeba, hledám Lukovy špekové rohlíky a protože kluci zatím nejedou, ochutnávám všechno možné a láduju do sebe víc, než je nutné, kdoví, kdy bude další občerstvení. Kluci stále nejedou, naopak se přes horizont přehnaly téměř všechny holky, které jsem v kopci předjela, tak pociťuji dost marnost nad svojí snahou a začínají mi trochu téct nervy. I když, pak si řeknu, že je určitě aspoň 50 jiných lepších někde daleko na čele, tak si to zkusím užívat nikoli jako závod, ale vyjížďku. Což teda úplně neumím, no, páč v závodě se má závodit...😁 Jdu si ještě odskočit za keř (i když zatím moc nepotřebuji) a mezitím dorazí oba moji spolubojovníci.

Poté následuje dlouhý sjezd, kde nám HonzaB ujíždí, snažím se hákovat Kolíkáče, ale jen do té doby, než zalehne na rámovou trubku a odjíždí mi i on. Dvakrát si ho horko těžko sjíždím, zatímco Jenda už jede v jiném balíku s jinými kamarády. Cítím trochu rozhořčení, že já na kopci počkala a oni mi pak ujíždí ve sjezdu a už moc neřeší, jestli tam jsem taky. Aspoň, že Kolíkáč tu zůstal se mnou😊. Cestou pod další kopec je skupina nesourodá a moc nejede, výkonnostně jsme chytli nějaké turisty, kdežto HonzaB se možná veze Pendolinem. Přemítám v duchu, jestli jsem neměla jet rovnou z občerstvovačky do sjezdu sama a udělat si bezpečák, že by mě kluci snadno sjeli, ale usoudím, že pak bychom se možná ještě hůř naháněli a já chci první zahraniční maraton jet ve společnosti oranžových souputníků.

Pod dalším kopcem jde Kolíkáč na malou, já zatím svlékám bundu, která se mi nechce vejít do XS kapsičky Verana a v dáli zahlédnu v kopci Honzu. Nečekám teda na Kolíkáče, ale vystřelím, abych sjela Jendu a zatepla s ním vyřešila, jak to teda budeme spolu dál dělat. Bunda z kapsy vypadává a namotává se do zadního kola zrovna v poněkud prudké pasáži. Pavel ve žlutém trikotu, kterého jsem právě předjela, mi radí dát si ji pod dres za krk, tak tak učiním a jdu ho předjet znovu. Tenhle zádrhel mě vyhecoval do kopce zabrat ještě víc, za chvíli jsem u Honzy a jak jsem v ráži, řeknu mu, že se mi nelíbí, když na ně na kopci čekám a oni na mě pod kopcem ne. Říkám to popravdě, tak jak to cítím, bohužel diplomacie není mojí silnou stránkou. HonzaB se však neurazí (aspoň se tváří, že ne) a tak se tím už dál nemusíme zabývat, domluva zní, že chceme jet všichni spolu a budeme na sebe čekat. Nahoře občerstvení a počkáme na Kolíkáče a od té doby už jedeme tak, jak jsme zvyklí z dřívějška pěkně Orange trio.

Závodní ambice jsem pro dnešek vzdala, užívám si krásného počasí, svých dvou skvělých tahounů na rovinách, Honza do toho teda šlape famózně i do kopců, naopak ve sjezdech už nezlobí a čeká na mě, když náhodou vypadnu z háku, ale to zas jistí zezadu Kolíkáč, aby mě někde nevytrousili. Připadám si, jak nedávno na společném výletě kolem Bukovky, počasí parádní, nálada taky, trasa výhledová, Kolíkáč sice občas sejčkuje, že nás ještě čeká něco strašlivého, děsivého a hustokrutopřísného, ale my s Honzou trať neznáme, tak jsme relativně v klidu. Pod poslední kopec sjedeme pár větších skupin, s kterými se chvíli svezeme, ale stejně na špici makají nejvíce moji dva oranžoví 🧡. Ostatní se spíše vezou.

Poslední občerstvovačka a já doplňuji oba velké bidony, abych něco nepodcenila, po přečtení reportů z let minulých. A další půl litru tekutin rovnou do žaludku, plus melouny, rohlíky a pak už popoháním kluky pod kopec, nač tady zbytečně dlouho zevlovat, stejně to jednou vyjet musíme. Z celkového závodního času jsem na občerstvovačkách strávila tak 20 minut, což bych řekla, že je zbytečně moc.

Do cílového kopce to Kolíkáč napere tak, že ho začínám podezřívat, že celých 200 km simuloval a šetřil, aby nás tady teď wobložil a zajel si PR. Tak to teda ne, nepustím se mu z háku a za chvíli pronese "tady je start". A kupodivu vypouští. Mně se ale tohle tempo líbí, tak se ho snažím udržet i dál, mám alpskou kazetu, ale stejně si kašpárka nechávám až na poslední 2 km, ty jsou prý úplně brutální. Jedu rovně, předjíždím nespočet cyklistů, co šněrují ze strany na stranu, tak musím vždy přišlápnout, abych projela a nesrazili jsme se. Vzhledem k tomu, že jsem žádný kopec dneska nehekala, jedu asi pod své možnosti. Když je to prudší, zvedám se ze sedla, což mi běžně v závodech už taky nejde. Postupně předjíždím i cyklistky, které jsem už dnes jednou předjížděla v prvním stoupání a posléze si je na občerstvovačce nechala ujet. Před cílovou páskou zaříznu ještě cyklistku, co je v mojí kategorii a tím si vyjedu nepopulární bramboru. Škoda, Sonja v hnědém dresu je dle výsledků bronzová a dojela asi 10 minut přede mnou. To by bylo hratelné, pokud do příště nacvičíme rychlejší depa. Taky už budu mít vyjeté nižší startovní číslo a kluci na mě nebudou muset hned po startu půl hodiny čekat. Předpokládala jsem v cíli nějakou radostnou euforii, co zažívám po Beskydu, Mamutu, ale nic se nedostavuje, spíš pocit, že jsem vlastně vůbec nezávodila, nejsem unavená ani vyčerpaná, byla to fajn vyjížďka s bohatými bufety a třemi těžkými kopci, ve skvělé společnosti, propříště už bych chtěla trochu víc závodit. Jo a do cíle jsem dovezla jeden bidon plný a druhý z poloviny taky...

Každopádně mě tenhle typ maratonů úplně nadchl, sedí mi dlouhé a těžké profily, tak už hledám, co kde poblíž pro nás Luke ještě neobjevil😀. A velký dík Kolíkáči s HonzouB, bez Vás by to byla nuda, takhle to uteklo, ani nevím jak a je mi teď líto, že pomalu končí sezóna, zrovna když mě to začlo hodně bavit...