Klikovy vrchy

Dnes je to hodně na morál. Nohy neodpočaté, hlava nevyspalá a počasí, že bys psa nevyhnal. Na silnicích potoky vody, pořád prší a teplota klesá. Jenže potřebujeme body do SAL, a když u mého paneláku staví nová prezidentská limuzína, nemůžu nenastoupit. Vyzvedáváme také Aldu, kterému dodatečně ceremoniálně předávám medaili vicemistra SAL ze Svinčic. Největším srdcařem je ale Kocot, který do tohoto nečasu cestuje přes kus světa.

Je odstartováno. Držím se hodně vpředu, kde je o něco menší riziko, že se někdo smotá. Na začátku sjezdu do Městečka jsem dokonce na druhé pozici, jenže hned poté se přes mě všechno valí. Domluva balíku zněla, že se serpentýnami na kluzkých kostkách pojede pomalu. Jenže už na nich s čelem dávno nejsem a hned pod nimi mám obrovskou díru, a tak začíná stíhací jízda prakticky až pod kopec na Velkou Bukovou. Dole nabírám Kolíkáče a nahoře Dana. Připojuje se k nám i Jiří Šíma. Snažíme se dojet skupinku jen pár desítek metrů před námi, ale trvá to moc dlouho a nakonec někde za Panoším újezdem se nám z dohledu ztrácí. Jiří se nám ztrácí v kopci za Skryjemi.

Cestou ještě předjíždíme několik odpáraných mlaďochů z prvního balíku, ale většinu trasy jedeme sami ve třech. Oranž nás hřeje na srdci. A tak si v té vnější nepohodě vytváříme vlastní pohodu, když ve sjezdech není třeba nijak riskovat a vzájemně si pomáháme. Cílem projíždíme společně promočení od hlavy až k patě, já se zmrzlými prsty, ale všichni s úsměvem na tváři. Díky! Když víme, že jsme zvládli tohle, zvládneme všechno 😊

"Bez práce nejsou Klikáče." Tohle motto mě provázelo oba dva předešlé ročníky, které jsem kdy jela, a provází mě i dnes.

Před dvěmi lety mordor, na který vzpomínám dodnes (zvlášť teda na ten hrůzostrašný pohled na Kolíkáče ve Veranu či jiné hodně tenké kombošce na startu, tehdy jsem solidně promrzla už jen z pohledu na něj). Dojet zaživa do cíle byla tehdy pěkná fuška. Vloni oprava dvou defektů a pracné sjíždění, které bylo stejně marné, druhý už nešlo opravit a já si potupně zavolala ve Zbečně pro odvoz.

Ani letos se neplánuji šetřit, ženy jsme v kategorii 3, z Hanky mám pořád respekt, Lenku neznám, jen vím, že s ní jezdíval někdy dřív Laco. Počasí už od rána slibuje reprízu roku 2024, což mi na náladě nepřidává a závodní duch se poněkud vytrácí. Mám regulérně strach z mokrých sjezdů a počítám, že v téhle podmínce nedorazí Pepa Vejvoda, s kterým jsem plánovala, že v kopcích odjedeme. Kupodivu na startu je, takže taktika jasná, jet poblíž něj, jsem na jeho styl zvyklá a vím, že riskovat zbytečně nebude. Ostatní na startu taky hlásají taktiku "hlavně bezpečně" a "nejet šrot hned na začátku", což vycítím, že je směřováno především na moje studené starty. Místňák Luděk Šmíd mě záměrně vyděsí lesy plnými houbařů a jeleny a další spárkatou zvěří vyhnanou prozměnu na silnice, kde neuváženě skáče cyklistům pod kola.

Odstartováno a vyrážíme hodně vlažným tempem, kterým pokračujeme až k prvnímu sjezdu do Městečka. Tam jde na čelo právě Luděk, který to má najeté a ač jede na své poměry velice rozumně, trochu nám poodjíždí. Brzy jsme zas pohromadě, ale asi už ne všichni. To jen odhaduji, páč dozadu se v závodě nikdy neotáčím, zajímají mě pouze jezdci přede mnou. Do budoucna to budu muset změnit...

Na čele se nás střídá od začátku tak 4 - 5, kolik dalších nebo kdo se veze za námi, vůbec netuším. Za Křivoklátem se ocitnu na špici a zdá se mi, že se profil začíná zvedat. Nejdřív mírně, potom víc. Jedu tak, jak jsem do kopce zvyklá, ale abych se nezahltila. Nikdo nemá ambice mi střídat, což jsem ráda (upřímně jen nástup Pepy by mi mohl zvednout tepy). Když už kopec vypadá, že končí, zjišťuji, že jsem jen s Jirkou Halamkou a Pepa má díru, zvolňuji tedy, v téhle trojici odjet ostatním by se mi líbilo. Pepa je v cukuletu za mnou a paradoxně ve chvíli, kdy jsem zvolnila si vystupuje Jirka a já jedu dál jen s Pepou. Kopec možná vypadal, že končí, ale za odbočkou pokračuje na novém jezdivém asfaltu ještě notnou chvíli. Kus před horizontem mi Pepa odstřídá, což mi dělá pravidelně a rád a mě to vždycky neskutečně bolí. Jenže Pepa není ve Šlapkách, jako třeba HonzaB, abych mu řekla, ať zvolní nebo jede jinam, že mi přes ty horizonty vaří nechutně držku. Tady pořád ještě cítím ostych a tak jen (chtěla jsem napsat tiše, ale...) mlčky trpím a doufám, že všechny ty kopce, brdky a jiné nerovnosti převalíme spolu.

Za Velkou Bukovou zní jednoslovná domluva, že pojedeme tak na 80-85 %, oba totiž nevěříme, že by nás druhá skupina brzy nesjela. Je tam aspoň 5 silných závodníků, co budou chtít jet. Abych to uvedla na pravou míru, na těch 80 % jede Pepa, já aspoň 85 %, chvílemi si dávám i na 90 %🥵. Snažíme se pravidelně střídat, já se konečně můžu občerstvovat, ale taky zjišťuji, že jsem si toho sebou moc nevzala. Místo 3 standardních gelů jen dva a jeden velký bidon. Je přece zima, tak nebude žízeň... No v balíku asi ne, ale při časovce dvojic... Snažím se tedy šetřit s jídlem i pitím a jestli mi dojde, tak mi holt dojde. Dál se dlouho nic neděje, semtam předjedeme ojedinělé jezdce, jednou i dvojici, to byl Laco, který pomáhá jediné mladší ženě v předchozím balíku. Je to gentleman, mně prozměnu dovezl výbornou tyčinku až ze Slovenska.

Někde okolo Týřovic, kdy dojídám i druhý gel, se ptám Pepy, jestli tu bude ještě nějaký dlouhý kopec podobný tomu prvnímu z Křivoklátu. Zasměje se se slovy: "Teď to všechno teprv začne". Sežrané zásoby mě začínají vcelku znervózňovat, ale pití ještě mám a v něm dost cukru. Skryje dost napálím a Pepa už v půlce odstřídá, tady trpím možná i na 95 %🤭. I z toho se oklepu a po chvíli už zase střídáme. Na rovinách jedou Pepovy ta nová kola na vysokých ráfkách skoro jako Kolíkáči, zato moje staré hliníkáče pocitově vůbec nejedou. Ale v mokru na ráfkových brzdách lepší varianta, než karbony. Ještěže jsem byla líná to po Kitzbühelu vrátit zpátky.

Před Zbečnem se začne Pepa občerstvovat posledním gelem a já jen lítostivě woblizuju prázdný bidon a vzpomínám na svoje zásoby, co se mi teď válí úplně zbytečně v autě na sedačce. Poslední kopec a tady už cítím, jak mi dochází, ale pořád visím, Pepa kdyby chtěl, tak se zvedne a odjede a já si těch pár zbylých kilometrů nějak doťapkám. To by ale byla houby práce! Takhle to bolí daleko víc, když nikam neujíždí a já za ním dupu, funím, potím krev a vím, že když teď nevypustím, dovezeme se vzájemně až k odbočce do cíle. Povedlo se, cestou nám zafandí Dan, na 500 metrech i Kolíkáč s Nemim a pak už jen cílový spurt, což je pouze v podání Pepy, u mě se jedná spíš o parodii.

Ale cíl splněn, bez práce to teda dnes opravdu nebylo a za námi dobrý 3 minuty okno. Po celém závodním víkendu se konečně dostavila neúprosná únava i bolest svalů. Zlatý alpský bufety!

Doksy, Posázaví, Klikáče ikonická trojice, která zbyla po všech těch závodech v okolí Prahy z dob, když jsem začínal. A u všech jsou teď kluci z Kladna, za což je potřeba se jim poklonit až na zem.
V týmovém autě jede debata na plné obrátky, i když stěrače nestíhají stírat. Jdeme zase do toho, chceme pokořit 40. ročník Klikových vrchů a dokázat si, že tenhle den stálo za to žít! Oranjes jsou vidět, je tu i jejich legenda, která dorazila až od Tatier. Zkusíme ještě zabojovat o vítezství v soutěži týmu v SAL?
Po zkušenostech z roku 2024 jedu nabalen, nechci zase zmrznout. Do Městečka v poklidu, i když v těch potocích vody se necítím úplně jistě v balíku. Sjezd všichni opatrně, ale do Křivoklátu se to už solidně natáhlo a já se gumuji v lajně za Nemim. Výjezd z Roztok na Bukovou jsme v pěně hlavního balíku, ale je jasné, že na více již nedosáhneme. Nemi heká, že už nemůže, ale magnet jménem oranžový Dan je pro nás hodně magnetický. Pomalu se přibližujeme, no o hodně pomaleji než Milan Miller, který okolo nás profrčí jako motorka…
Jsme s Danem, jsme ve 4 kusech a točíme, grupa s Milanem je na dostřel. Ale vzdálenost se nezkracuje. Navíc mě začne zlobit budík, který nepobírá tu vlhkost vůkol. Skryje sjezd zase opatrně a hurá do průsmyku Suchá jedle. Ten název hodně pobaví, když si připadám, že plavu v rybníce. Nahoře už jen 3 orange, tohle je sen, který si budu zase hodně dlouhou pamatovat. Nohy překvapivě po včerejšku jedou, ten pocit jet špici pro týmové kumpány je stále tak nenahraditelný a naplňující! Virózka někam zmizela, kolo prostě léčí, neskutečně si tu vodní torturu užívám. Dan zvyklý z motorek, kraluje ve sjezdech, my s Nemim zase na rovinách, kde nás zachraňují vysoké ráfky.
Požáry! Cože, jaké Požáry, když je všude tolik vody… Chceme za ramena do cíle, takhle show prostě nesmí skončit! Stojíme v cíli, kape z nás voda a tečou z nás endorfiny, tenhle den stálo za to žít! Tohle mi nikdo nevymluví, tohle se nedá zažít doma na kanapi, tohle se nedá zažít v multikině při super bijáku, tohle se nedá zažít ve virtuálním světě na trenažéru, tohle nemůže přinést nějaké překonání KOMu na sociálních sítích. Tohle umí jen venkovní cyklistika, kde se se ti příroda nepřizpůsobuje, ale ty musíš překonat její nástrahy.
Bylo to velký, dojezd Jíti s Pepou na čele 3.balíku bral za srdce, stejně tak šťastný Kocot v cíli. Mise splněna, myslím, že dnes Bílina skončila ve ztrátě! Díky Šlapky!
Vyhlašovaní v retro restauraci U Dobroty u roztopených kamen dává vzpomenout dobám dávno minulým, když se U Paviána v Halounech vyhlašoval CKKV hobby cup. Děkujeme Kolbabáci, že jste!