Top Dolomites

Kdeže loňské Alpské vrcholky jsou. Letos se hromadná účast na Alpském maratonu neplánuje a tak beru zavděk jedním z maratonů co si vybral Luke pro svoji dovolenou. Je to vlastně ta kratší varianta, protože delší už je dávno vyprodaná a tak se přihlašuju na Top Dolomiti - 111km a 2700m up.

Ubytování nakonec vybírám v Riva del Garda s tím, že konečně uvidím cykloráj a strávíme tam pár dní před a pod závodě. Tím se ze závodu stává C, protože tam určitě neplánuju sedět na zadku.

A tak první den klikám trasu 112km, 2500m up přes Monte Baldo. Na ubytování přijíždím notně otrávený z množství zákazů vjezdu, cyklotras a vinic, kterými jsem musel projet. Do silničního ráje to mělo hodně daleko. Ale pravda je, že 75 minut na Monte Baldo mělo něco do sebe.

Druhý den přichází Monte Vello, do kterého nakecám i Jezinku s úkolem vyjet nahoru a dolů, cca 30km. Sám si klikám okruh 65km a 1800m up, abych se úplně neodepsal před nedělí. Tentokrát jsem si to pos.al sám a naklikal si zkratku lesem, která končila padákem cca 25% na mizerném asfaltu, mokru a bordelu. Ale to co bylo mezitím stálo rozhodně zato.

Odpoledne ještě dáváme autem na otočku Pinzolo s tím, že pro mě a Luka vyzvedneme čísla. Všechno klaplo, stavujeme se na večeři a hurá na ubytko. Připravit tašku, kolo a všechno na ráno, aby všechno bylo v klidu. Při přidělávání čísla na kolo mě trochu překvapí, že nevidím čip, ale co už. Italové to určitě nějak pořešili. A pomalu se chystám usnout. Pak se ještě ozve Luke a po krátké diskuzi a zkoumání propozic zjišťujeme, že jsem to trochu podělal a měl jsem ještě vyzvednout jednorázový čip.

Takže změna plánu, na parkovišti sraz o chvíli dřív s tím, že půjdeme lovit čipy. Pohoda je rázem pryč a nastupuje totální starťák a nemůžu usnout. Ráno se budím už v 5, ale mezitím jsem každou chvíli vzhůru. Pocitově jsem sotva usnul. Rychlá snídaně, přesun do auta a hurá na parkoviště. V 7.20 jsme na startu a během minuty máme svoje čipy (čti - žádná fronta) a všechno je v pohodě.

Pár poznámek k jídlu - 2.5h před startem jsem ráno měl ovesnou kaši, v autě kus pečiva a banán a ionťák bez cukru. Poslední jídlo cca v 6:10. V 7.10 pak PreRace želé. První část závodu jen ioňťák bez cukru a někde v horní části prvního kopce první gel 40g.

Start jsem vůbec neřešil, stojím v posledním koridoru v druhé půlce. Start. Jakej rozdíl oproti Sudety Tour pár týdnů zpátky - nikdo se nikam necpe, nekličkuje, plynule se jede a před nájezdem do Passo Daone jsem určitě o pár set lidí víc vpředu. Nájezd do kopce je teda zážitek sám o sobě. Masa cyklistů se plynule sune uzoučkou silnicí pro 3-4 lidi nahoru. Klasická finta, kdy proskakuju mezi lidma se aplikuje docela špatně, ale tak pohyb balíkem vpřed se pomalu daří a vlastně jsem aspoň díky tomu nepřepálil začátek. Někde od půlky už hustota klesá a dá se jet celkem plynule. Míjím Luka, který startoval o koridor předemnou. Ten hlásí, že potřebuju aspoň minutu do sjezdu. To je můj plán a proto jedu dál.

Sjezd, ve spodní části dojíždí Luke, dělá se celkem slušná skupina. Dlouhou dobu nás táhne borec co drtí rovinku a do brdků nastupuje a pak nakonec mizí, doteď nevím jestli v prachu nebo prostě odjel. Před sjezdem do Riva del Garda se snažím si udělat trochu náskok do sjezdu, Luke jakožto týmový mluvčí má za úkol to vyjednat se zbytkem. Vcelku to vyšlo, skupina mě dojíždí kousek nad Gardou. V hákovém stoupání je dojíždím někde v prvním kilometru. Tady se někde stala chyba, protože jsem zjistil, že nemám koho hákovat a jedu sám. Na občerstvovačce dávám trochu coly a nabírám pití.

Ve stoupání do Passo Durone se mi ozve za zády "hele Šlapka". Došlo mi, že je to asi rodina od Luka, tak se aspoň otáčím a mávám. Tady to vlastně začíná docela rychle utíkat, je tu hromada lidí z krátké a dojíždím hromady lidí. Po posledním sjezdu chvíli jedu ve skupině, ale moc to nefunguje a tak odjíždím. A pak znovu a znovu. Vlastně jsem byl se skupinama docela promiskuitní. Nakonec nastupuju asi 10km do cíle s tím, že už si to dojedu sám.

2km do cíle dojíždím další skupinu, trochu zvolním a nakonec ještě spurtuju. Bohužel vymetu díru a trochu mi zajede sedlovka.

Čekám na Luka, pokec u jídla a hurá zpátky...

Bylo to boží. Vlastně ty 4h měly docela něco do sebe a bavilo mě to až do úplného konce a i ten výsledek není úplně k zahození!

Loni se organizace maratónských výletů moc neosvědčila a tak ani letos nikoho nikam lákat nechci. V zimě jsem měl asi realistickou chvilku a při vybírání dovolený objevil něco kratšího bez hodinovejch kopců a přišlo mi to jako příjemná změna.
Naštěstí. Vláďa sice straší dlouhým rukávem, ale já už se pár dní aklimatizuju a tuším své. Na start sice jedeme v mrazivých 11 st, ale v 8:00 už je 15. Ještě stihnu sundat vestu a už se jede, krátký-krátký hned od startu.
První kopec je po 7 km, přesun pod něj je v klidu, ale pak se to trochu v kopci ucpe. Beru to s nadhledem, že chvíli nepojedu na max, to určitě nevadí. Nakonec se kolem ustálí lidi co jedou podobně. Wattově to vlastně vyjedu dost pěkně, ve sjezdu mě ale pořád někdo brzdí, takže se pomalu loučím s tím, že pojedu ve skupině s Vláďou. Nakonec to ale klapne za poslední zatáčkou a já jen můžu zařvat "tak jedem" a jít na špic roztočit kolotoč.
To bohužel zabíjí nějakej psychouš, co táhne roviny a magnety jak nasraná žába, ale ve sjezdu stávkuje. Dost lidi ho řeší a ani nevím kde nakonec zmizel.
Jinak se jede pěkně, dokonce se zadaří odpojit Vláďu a zařídit mu bezpečák do sjezdu ke Gardě. Ochutnávku lze najít v přenosu 3.etapy letošního Tour of the Alps, ale realita vše předčí.
Lezu si na čelo skupiny a spurtem z každý serpentiny natahuju naši skupinku do dlouhého hada. Občas mě někdo prostřídá, sna aby se nezpomalovalo. Chechtáme se u toho jako smyslů zbavený. Jo, cykloporno, bratru za 40 euro.
Po sjezdu se moc nejede, čekáme na Vláďu, ale pak už si tak nějak jede každej svý. Já bohužel podlehl dojmu, že to dám na 2 bidony a hlavně mi chybí ten s čistou vodou. Takže není jak se polít a vysvobodit ze spalujícího žáru, nedělá mi to dobře a tělo se přepíná do nouzového režimu a já nijak neprotestu. Docela jsem si zazávodil a tak nahoře plením občerstvovačku. Vůbec poprvé v Itálii jsem zastavil na bufetu, tak to aspoň pořádně vyzkouším. Tousty s nutelou teda vyhráli i když to žádná gastro perla není, ale co, v dalším pasu to určitě vypotím...
Další úsek pod poslední kopec je tak nějak v pohodě, že bude poslední pas, ale tam už se naplno projevuje vedro a únava. Naštěstí fandící rodina dodá dost sil dojet na další bufet - už chápu proč jsou tak často. Tam už jen střídmě, ale polit se vodou dost pomůže. Následuje hezkej sjezd, kde mě vyruší až prudce gestikulující pořadatel, takže spálím kotouče při brzdění ze 70ky, jen abych zjistil, že si prostě normálně povídá s kolegou... pche!
Dojezd do cíle se docela vleče, jedeme údolím, většinu času sám, předjíždím lidi co buď nehákujou, nebo nestřídaj. V posledním brdku náznak křečí, ale cíl je za 2 km, takže pohoda a vlastně asi dobře zkalibrovanej výkon.
No musím říct, že to je asi nej závod v poměru cena výkon, jen škoda, že okolí gardy bylo super na cyklistiku naposled asi někdy v devadesátkách, takže to na další dovolenou moc nevidím...