Tuchořice

Nevím, jestli budu týmu co platný, ale přihlásil jsem se do SAL. Kdyby náhodou. A hned jsem to šel vyzkoušet při první účasti na závodu kdesi na Lounsku. Při příjezdu z D6 projíždím asi polovinu trati a potvrzuje se mi profil, který jsem viděl na mapách. Jsou to samé kopce. Konkrétně tři kopce krát tři okruhy, z toho ostřejší část jednoho jako bonbónek počtvrté do cíle. Tady si člověk asi neodpočine, zvlášť když dolů se letí některými obcemi a je tam pár ostrých zatáček.

Zřejmě s až moc velkým respektem po krátkém přivítání s Jíťou a projetí s Kolíkáčem se řadím do startovního bloku. Začíná se ostrým stoupáním na Markvarec. Jedu opatrně svoje a čelo včetně Kolíkáče mi odjíždí. Chyba. Nejsem sice sám, ale postupně zjišťuji, že skupinka, ve které jsem uváznul, nemá ambice jet. Ve volnějších pasážích každý radši šetří na nadcházející stoupání, než abychom zkusili nastavit pořádné tempo. Široko daleko před námi (a naštěstí ani za námi) nikdo není. A tak si pod parným sluníčkem odkroutíme většinu trasy. Ve sjezdech se trochu bojím, ale postupně začínám více důvěřovat regulovčíkům, že dobře hlídají.

Když se blížíme k předposlednímu kopci na Výrov, obloha se zatahuje a okolo začínají svištět blesky. Kdo nezmokne, vyhraje, snažím se motivovat naši skupinku. Před vrcholem nastupuje Michal Vyhnálek a já jdu s ním. Párkrát se protočíme a ve sjezdu do Tuchoměřic jsme sami. V cílovém brdku už vidím vítěznou Jíťu a Kolíkáče hulákajícího, ať se zvednu a odjedu. Pokyn pana prezidenta samozřejmě respektuji. Pak rychle sundat čip, číslo a schovat se do auta. Akorát před průtrží mračen. Cestou domů potkávám pár nešťastníků, kteří to nestihli. S Kolíkáčem se společně vyjíždíme bohužel jen za volantem. Příště se nesmím tak bát. První kopec jedině na full gas. A snad i to počasí příště bude lepší.

Od rána nějak cítím, že to tam je! Doksy se svojí regenerační ohňovou zónou mě dokonale od pátku přikovaly na kanape. Takže až v sobotu večer umýt asii od nánosů cukru. Vyzkoušet na dresu magnetky místo sichrhajcek. Rozjet se s Nemim do prvního brdku a stoupnut na start. V živé paměti čekání na Godota z roku 2024. To nechci dnes připustit. Hákuji to hlava nehlava a kolo pode mnou s novým navoskovaným řetězem letí vstříc horizontu. Pak sjezd, kdy si bočák pěkně pohrává s vysokými ráfky. Ostrá pravá, spurt a jsem v pěně hlavní skupiny. Huaááá. Bolí to, atakuje to 4, ale je to opojné. A hele ono se vlastně ani nejede . Další kopec s očekáváním, kdy mě vysypou. A je to tady, konečná vystupovat. Ale nelámu se, jedu si svoje a už se to sype. Sjíždím juniora a pak v dáli Jarda Rendl. Tak to je kořist. Po sjezdu jsem u něj a je tu i Milan Beránek a Tomáš Cupl. Kopce odvisím, sjíždíme Milana Millera a zezadu přilítne Míra Hraběta. Kudla tohle je pro mě skupina snů! Přejezdy mezi kopci se moc nejedou, což je škoda, před námi byl podle výsledků na kousek i démon Honza Pícha. Další sjetý je Radim Neubauer. Je nás kolem 12 kusů a přemýšlím, jak to vykutálet v tom cílovém brdku. V předposledním kopci zkusím vystrčit růžky a beru za to. Sedlo to všechno dokonale, nohy drží, kolo letí a dolítne si mě jen Radim. Takže ve dvou šrot do cílového brdku, kde fandí skvěle Jíťa. Těsně před páskou mě ještě skáče Milan Miller, ale už mi nemůže zkazit radost, čísla s 5 na začátku ze skupiny jsem nechal za sebou! Safra dnes to zase neskutečně bavilo, tělo srostlé s kolem, všechno tak dokonale do sebe zapadalo!

Po včerejším běžeckém finiši na Jičínské 50 ráno těžko vstávám na nohy, bolí svaly, které jsem netušila, že mám. Jsem ráda, že se na start povezu s Honzou Píchou a nebudu muset řídit. Na startu přivítání s Nemim a jet si rychle projet aspoň první kopec. Zpátky se potkáváme všichni tři i s Kolíkáčem.
Taktika v hlavě stejná jako každoročně tady. Startuji se starším balíkem, snaha ujet hned na začátku a třeba se přidá pár dalších a zbytek závodu objet v menší skupince. Beru za to, ale nějak taktika nevychází, na kopci mám pocit, že jsme tu snad všichni. Asi jsem po včerejsku fakt marná. Střídá mě Pepa, pak se v pár lidech protáčíme, hezky jede i holčina z Fany Gastro Integray, vůbec nevím, co je zač a co od ní čekat. Po sjezdu se začne točit kolotoč, každý hned odstoupí, jsem na řadě a nic. Nikdo mi nestřídá, po minutě cuknu loktem, pořád nic. Pavel, co jsem mu odstřídala a je teď za mnou mě jen informuje, že mi nikdo střídat nechce, ať si jedu časovku. Po další minutě zkusím další pokus s loktem, zase nic. Sakra, já jim domestika dělat celý okruh nebudu. Luděk mi potměšile zezadu říká něco o tom, že mi přece o nic nejde a aspoň potrénuju. Tím mě už docela provokoval. Ta holčina je sice o kategorii mladší, ale vím já, zda se nepřihlásila do SAL, kde ženy žádné věkové kategorie nemají. A já jsem tu hlavně pro to ukořistit co nejvíce bodů do týmů. Tak si vystoupím pomalu do pangejtu a přestávám jet. Čest mužům zachraňuje Pepa, který se opět ujme vedení balíku a v závěru druhého kopce za zatáčkou v lese za to bere a uvisíme pouze tři. Já si teda 2 brdky musím horko těžko dojíždět, nemám takové zrychlení, abych Pepovy nástupy do kopců uvisela, ale za lesem jsem zas s nimi. Myslím, že na mě i trochu počkali, když se párkrát ohlédli. První kolo objíždíme spolu, já jim teda moc nestřídám, páč vydýchávám stále to docvakávání.
V nájezdu do druhého okruhu první půlku kopce ve čtveřici, ale pak už si s námi všemi Pepa pohrává a mírně nastupuje. On asi odpočívá, ale pro mě totální hrana. Těsně před horizontem už vzdávám a vystupuji si, ale koukám i další mají přede mnou díru, tak se vzmůžu docvaknout si Láďu Vlčka a postupem času nabíráme nějaké jedince z prvního balíku. Většinou ne na moc dlouho, ale i tak to pomůže. Půlku druhého okruhu střídáme ve třech, orazila jsem si, s Láďou je pro mě tempo snesitelné, pěkně tahá roviny i sjezdy, do kopce se mu snažím střídat. Poslední kopec před Tuchořicemi jsem i ráda, že mě nechá jet z čela svým tempem. Finiš do cíle a před námi na dohled i druhý Petr Zolman, co se ještě o chvíli déle udržel s Pepou. A tomu patří i mé poděkování, do takových intenzit se ani při časovce nedostávám. Víc takových tréninků s Pepou!
A protože náš balík jel jen 2 okruhy, stíhám ještě zafandit Kolíkáči i Nemimu při jejich dojezdech do cíle. Škoda jen, že už se ženou mraky a nestihneme se společně vyjet dále, než sprintem k autům. I když dnes Oranges jen ve třech, týmový duch tu byl s námi a díky Nemi, žes do toho šel.