Jíťa
Udělat si závod po svém
Konstantinovy Lázně.
Už dlouho jsem se sem na různé reference kolegů závodníků chystala a zatím mi to nikdy nevyšlo. Po etapáku ZALky se na další závody téhle ligy těším. Domlouváme se s Nemim na společné cestě, jedem mojí horkovzdušnou Fabií, páč Nemiho auto je s Kolíkáčem na obávaném Alpe d'Huez (čti "Alp duez", voe)😊.
Ještě tahám rozumy z Járy Hradečáka, co to už dříve jel, na co si dát pozor. Okruhy na 5 a 7 kol, já jedu jen těch pět. Cesta v příjemné společnosti rychle uteče a před závodem si stíháme jedno kolo projet. Na 11 km 2 stojky, jinak první půlka nakloněná rovina nahoru, zpátky dolů. Do cíle rovinka po promenádě. Na startu mě spousta místních cyklistek a cyklistů zdraví, asi jsem jim minule utkvěla, je tu přátelská atmosféra stejně jako v Sudoměři a Tupadlech.
První odstartují mladší muži na 7 kol, poté náš 2. balík. Řadím se do první lajny a po startu se ocitám na špici. Někde vzadu hned po odstartování slyším cosi jako karambol, ale netuším, co se tam děje. Asi nic dramatického, skoro všichni jedou za mnou. Po chvíli mě střídá žlutorůžový muž a pak cyklistka z MOOQ týmu. Neznám ji, ale první půlku okruhu se na špici střídáme jen my dvě a ostatní jedou způsobně za námi. Už po třech kilometrech mě rozesmutní pohled na Nemiho, který jede proti nám zpět. Nevím, co se přihodilo, ale vypadá v pořádku, tak snad jen nějaký defekt na kole. To si dneska moc nezajezdil...
Protože závodníky v balíku neznám, čekám pořád, že mě všichni chlapi přežehlí a začne se jet nějaký šrot. To se neděje a já z čela dojíždím pod první a nejprudší stojku. Zkusím tedy ostatní otestovat, protože zatím se mi zdá, že to pojali jako sobotní vyjížďku. Ale neznám ten závod ani taktiku ostatních. Vezmu za to, jak to jen jde, na velkou ze sedla a za horizontem ještě přišlápnu. Zůstali jsme ve třech, já, Jirka Halamka a ta žena z MOOQ. Tak zrovna ji jsem tady asi sebou nechtěla mít, ale co už. Každopádně naznačím jim, že nečekáme a začneme točit. Za chvilku druhá stojka, opět zkusím nástup na druhý pokus, ale nahoře jsou oba se mnou. Tak se smířit s tím, že si takto ve třech obkroužíme celý závod a uvidíme, kdo bude mít v těchhle dvou brdcích nejvíce sil až do konce. Spíš se ale s postupujícími koly smiřuji s tím, že my tři si už kopci neodjedeme a rozhodne cílový spurt, kde to jistojistě prohraju, páč špurta fakt nemám a soupeřka se zdá být sice trošku slabší do kopce, ale o to silnější právě v téhle disciplíně. Při střídání si ji obhlížím, jestli je moje kategorie nebo mladší, ale nedokážu moc posoudit.
Při průjezdu do druhého kola házím aspoň Nemimu klíčky od auta, ať nemusí čekat, než to celé obkroužíme. Ten mi odměnou za to v dalších kolech nabízí své nevypité bidony, ale předávku nacvičenou nemáme, takže ani tohle dneska nedopadlo. Celý závod všichni tři poctivě střídáme a od třetího kola dojíždíme čím dál více závodníků z prvního balíku, a dokonce i z toho našeho některé ke konci sjedeme o kolo. Přemýšlím, že úplně nezáleží, jak to vlastně nakonec dopadne, ale že mě to takhle baví, udělat si závod po svém. Občas ve stojkách nějaký nástup ještě zkouším, jednou za mnou pár metrů díra zůstává, ale je mi jasné, že Jirka si to bez problémů ihned docvakne i s holčinou v háku.
Dojezd do cíle a já se ocitám na špici, no tak to je konečná, ale mám v hlavě zkusit háknout Jirku, až nastoupí na špurta a dohákovat za ním přes pásku. Přece jen je z nás jako muž nejsilnější. Jenže v nejkritičtější okamžik nás začne předjíždět houkající auto a čelo prvního balíku a já se za nimi otočím doleva, v tom mě zprava přejede Jirka, čehož si všimnu až pozdě a už nezahákuji. Lucie z MOOQ mě podle předpokladů přespurtuje a já dojíždím z trojice jako poslední. Nevadí, i tak mě to s oběma moc bavilo, v cíli mě aspoň potěší, že my dvě jsme jiné věkové kategorie, takže všichni tři jsme vlastně vítězové.
Pak už jen ochutnat místní léčivý pramen, sežrat párky v ceně startovného, vyfotit se u Šviháka lázeňského, politovat Nemiho a jeho rozbité kolo a cestou do Prahy zhodnotit dnešní i předešlé závody. Škoda, že mám ZALkové závody takhle z ruky, protože mě to tu fakt baví.
Už dlouho jsem se sem na různé reference kolegů závodníků chystala a zatím mi to nikdy nevyšlo. Po etapáku ZALky se na další závody téhle ligy těším. Domlouváme se s Nemim na společné cestě, jedem mojí horkovzdušnou Fabií, páč Nemiho auto je s Kolíkáčem na obávaném Alpe d'Huez (čti "Alp duez", voe)😊.
Ještě tahám rozumy z Járy Hradečáka, co to už dříve jel, na co si dát pozor. Okruhy na 5 a 7 kol, já jedu jen těch pět. Cesta v příjemné společnosti rychle uteče a před závodem si stíháme jedno kolo projet. Na 11 km 2 stojky, jinak první půlka nakloněná rovina nahoru, zpátky dolů. Do cíle rovinka po promenádě. Na startu mě spousta místních cyklistek a cyklistů zdraví, asi jsem jim minule utkvěla, je tu přátelská atmosféra stejně jako v Sudoměři a Tupadlech.
První odstartují mladší muži na 7 kol, poté náš 2. balík. Řadím se do první lajny a po startu se ocitám na špici. Někde vzadu hned po odstartování slyším cosi jako karambol, ale netuším, co se tam děje. Asi nic dramatického, skoro všichni jedou za mnou. Po chvíli mě střídá žlutorůžový muž a pak cyklistka z MOOQ týmu. Neznám ji, ale první půlku okruhu se na špici střídáme jen my dvě a ostatní jedou způsobně za námi. Už po třech kilometrech mě rozesmutní pohled na Nemiho, který jede proti nám zpět. Nevím, co se přihodilo, ale vypadá v pořádku, tak snad jen nějaký defekt na kole. To si dneska moc nezajezdil...
Protože závodníky v balíku neznám, čekám pořád, že mě všichni chlapi přežehlí a začne se jet nějaký šrot. To se neděje a já z čela dojíždím pod první a nejprudší stojku. Zkusím tedy ostatní otestovat, protože zatím se mi zdá, že to pojali jako sobotní vyjížďku. Ale neznám ten závod ani taktiku ostatních. Vezmu za to, jak to jen jde, na velkou ze sedla a za horizontem ještě přišlápnu. Zůstali jsme ve třech, já, Jirka Halamka a ta žena z MOOQ. Tak zrovna ji jsem tady asi sebou nechtěla mít, ale co už. Každopádně naznačím jim, že nečekáme a začneme točit. Za chvilku druhá stojka, opět zkusím nástup na druhý pokus, ale nahoře jsou oba se mnou. Tak se smířit s tím, že si takto ve třech obkroužíme celý závod a uvidíme, kdo bude mít v těchhle dvou brdcích nejvíce sil až do konce. Spíš se ale s postupujícími koly smiřuji s tím, že my tři si už kopci neodjedeme a rozhodne cílový spurt, kde to jistojistě prohraju, páč špurta fakt nemám a soupeřka se zdá být sice trošku slabší do kopce, ale o to silnější právě v téhle disciplíně. Při střídání si ji obhlížím, jestli je moje kategorie nebo mladší, ale nedokážu moc posoudit.
Při průjezdu do druhého kola házím aspoň Nemimu klíčky od auta, ať nemusí čekat, než to celé obkroužíme. Ten mi odměnou za to v dalších kolech nabízí své nevypité bidony, ale předávku nacvičenou nemáme, takže ani tohle dneska nedopadlo. Celý závod všichni tři poctivě střídáme a od třetího kola dojíždíme čím dál více závodníků z prvního balíku, a dokonce i z toho našeho některé ke konci sjedeme o kolo. Přemýšlím, že úplně nezáleží, jak to vlastně nakonec dopadne, ale že mě to takhle baví, udělat si závod po svém. Občas ve stojkách nějaký nástup ještě zkouším, jednou za mnou pár metrů díra zůstává, ale je mi jasné, že Jirka si to bez problémů ihned docvakne i s holčinou v háku.
Dojezd do cíle a já se ocitám na špici, no tak to je konečná, ale mám v hlavě zkusit háknout Jirku, až nastoupí na špurta a dohákovat za ním přes pásku. Přece jen je z nás jako muž nejsilnější. Jenže v nejkritičtější okamžik nás začne předjíždět houkající auto a čelo prvního balíku a já se za nimi otočím doleva, v tom mě zprava přejede Jirka, čehož si všimnu až pozdě a už nezahákuji. Lucie z MOOQ mě podle předpokladů přespurtuje a já dojíždím z trojice jako poslední. Nevadí, i tak mě to s oběma moc bavilo, v cíli mě aspoň potěší, že my dvě jsme jiné věkové kategorie, takže všichni tři jsme vlastně vítězové.
Pak už jen ochutnat místní léčivý pramen, sežrat párky v ceně startovného, vyfotit se u Šviháka lázeňského, politovat Nemiho a jeho rozbité kolo a cestou do Prahy zhodnotit dnešní i předešlé závody. Škoda, že mám ZALkové závody takhle z ruky, protože mě to tu fakt baví.
